Top

Co nás čeká na obloze v dubnu 2009?

Jiří Dušek, Pátek, 3. Duben 2009

Pomineme-li planetu Zemi, pak se během dubna můžeme podívat hned na pět planet sluneční soustavy. A nebudeme k tomu potřebovat ani žádný speciální přístroj. Merkur nalezneme zvečera nad severozápadním obzorem, ve druhé polovině dubna na něj dokonce budeme mít ten nejlepší výhled za celý rok 2009. Navíc se nachází nedaleko hvězdokupy Plejády ze souhvězdí Býka a v neděli 26. dubna v jeho těsné blízkosti zahlédneme i úzký srpek Měsíce.

Téměř po celou noc – kromě jitra – je pozorovatelný Saturn zářící v souhvězdí Lva. S jeho identifikací nemohou být problémy. Je to prostě „to nejjasnější“, co zahlédneme večer nad jižním obzorem. V pondělí 6. a v úterý 7. dubna pak kolem Saturnu projde i téměř úplňkový Měsíc.

Jupiter a Venuši musíme hledat na ranní obloze. První z nich vychází po páté hodině, Venuše jej pak brzo následuje. Velmi nízko nad obzorem, už na světlé obloze, lze zachytit i Mars. Období jeho nejlepší viditelnosti však teprve přijde na sklonku tohoto roku.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. dubna 2009 na 23 hodin letního středoevropského času (15. dubna tedy platí pro 22 hodin a 30. dubna pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. dubna 2009 na 23 hodin letního středoevropského času (15. dubna tedy platí pro 22 hodin a 30. dubna pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

V polovině dubna se můžeme také podívat na meteorický roj Lyrid. Mezi 16. a 28. dubnem totiž naše Země proletí meziplanetárním proudem drobných prachových částic uvolněných v minulých staletích z jádra komety Thatcher. Pokud některé z mnoha prachových zrnek vletí do zemské atmosféry, prudce se zahřeje a vypaří. My pak na obloze sledujeme světelný doprovod jeho zániku – meteor, lidově řečeno „padající hvězdu“. Vylétat budou jakoby ze souhvězdí Lyry, proto se nazývají Lyridy. Nejvíce meteorů bychom mohli spatřit kolem 22. dubna, dvě až tři hodiny před svítáním, při pohledu z míst, kde neruší pouliční osvětlení.

Během dubnových večerů se přímo nad našimi hlavami pravidelně objevuje čtveřice stálic z hlavy Draka, tedy souhvězdí, které v podobě písmene „S“ obepíná severní nebeský pól. Podle archeoastronomů pochází toto označení od Sumerů. Ostatně není divu, vždyť ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem Drak na obloze zaujímal skutečně výjimečné místo. Tehdy se totiž severní nebeský pól nacházel zhruba uprostřed mezi alfou a iotou Draka a tato „příšera“ tak každou noc, aniž by zapadla, kroužila po nebesích.

Hlava souhvězdí draka.

Dnes sice souhvězdí toto privilegium postrádá, přesto všechno se zde ale nalézá celá řada podivuhodných nebeských objektů. Jméno nejjasnější ze zdejších stálic „Eltanin“ (γ Draconis), pochází z patnáctého století našeho letopočtu. Perský hvězdář Ulugh Beg ji totiž označil jako „al Ras al Tinnin“ – tedy „hlava draka“. Zkomolenina tohoto arabského jména „Eltanin“ se poté ujala i v křesťanské Evropě.

Naoranžovělá, jinak však nenápadná Eltanin, sehrála jednu z klíčových rolí v dějinách astrofyziky. Při pohledu z Londýna, resp. z Královské observatoře v Greenwichi totiž procházela prakticky přesně zenitem. Pro astronoma Jamese Bradleyho se tak stala ideálním terčem, na kterém se pokoušel se speciálním dalekohledem odhalit paralaxu. Tedy změny polohy této hvězdy vůči vzdálenějším objektům, způsobené pohybem Země kolem Slunce. To se Bradleymu sice nepodařilo, ale roku 1728 pomocí Eltaninu objevil tzv. roční aberaci světla způsobenou kombinací pohybu Země kolem Slunce a konečné rychlosti světla. Potvrdil tak měření Ole Ch. Rømera, jenž ke zjištění rychlosti světla využil Jupiterových satelitů, a zároveň „dokázal“ tehdy již všeobecně uznávaný Koperníkův model sluneční soustavy. Změny polohy Eltaninu však byly nepatrné – kolem dvaceti úhlových vteřin.

Podle dochovaných záznamů začal James Bradley γ Draconis sledovat 3. prosince 1725 a už 17. prosince zaznamenal nápadnou změnu polohy. Byla však příliš velká a v opačném směru, než jak by se dalo očekávat v případě měření paralaxy. Vysvětlení pozorovaného jevu mu zabralo tři roky, až si jednoho rána roku 1728 pohledem na loďky plující po Temži uvědomil, že hvězdy vidíme posunuté ve směru pohybu Země. Rychlost světla pak spočítal 10 000x větší než rychlost oběhu Země kolem Slunce, tedy na 300 000 km/s.

Dnes víme, že se Eltanin nachází 150 světelných let daleko, a že patří mezi chladné veleobry s průměrem zhruba 50 průměrů Slunce a hmotností necelé dvě hmotnosti Slunce. Z rozboru jeho pohybů kosmických prostorem přitom vyplývá, že se k nám za 1 a půl milionu roků přiblíží na pouhých třicet světelných let, takže se pak na pozemské obloze vyrovná dnešnímu Síriovi z Velkého psa.

Barva chladného obra γ Draconis je v pěkném kontrastu s druhou nejjasnější stálicí hlavy Draka – betou, která má žlutobílý odstín. Někdy se o ní dokonce mluví jako o Rastabanovi (opět zkomolený název pro „hlavu draka“). Také on patří mezi chladné veleobry s průměrem 40 průměrů Slunce a hmotností 5 hmotností Slunce. Navíc jej v prostoru doprovází i drobný průvodce – červený trpaslík.

Severovýchodní roh dračí hlavy ohraničuje ξ Draconis, neboli Grumium („čumák“), severozápadní pak ν Draconis, přezdívaná Kuma. Poslední jmenovaná je sice nejslabší, avšak ze čtyř stálic hlavy Draka také nejzajímavější. Už v loveckém triedru se totiž promění v drobnou dvojhvězdu přibližně stejně jasných jiskřivě bílých hvězd páté velikosti, oddělených mezerou o velikosti jedna úhlová minuta. Jelikož se ν Draconis nachází 120 světelných let daleko, dělí obě hvězdy nejméně dva tisíce astronomických jednotek, jsou tedy 60krát dál než je Pluto od Slunce. Stálice tvořící systém Kuma mají zhruba stejnou hmotnost 1,7 hmotnosti Slunce, jejich povrchová teplota se odhaduje na 8 tisíc stupňů Celsia. Naskýtá se samozřejmě otázka, zda hvězdy z Hlavy draka náhodou nemají společný původ. Rozhodně nikoli. Eltanin leží 150 světelných let daleko, Rastaban více než dvakrát dál, Grumium naopak o něco blíže než ν Draconis. Hlava Draka je tedy „zajímavá“ pouze při pohledu ze Země.

Jinou historickou kuriozitou je, že mezi souhvězdím Herkula, Pastýře a Draka kdysi leželo malé, ale docela zajímavé souhvězdí Quadrans Muralis – tedy Zedního kvadrantu, které na oblohu zavedl Joseph Lalande v roce 1795 na paměť hojně používaného přístroje k určování poloh hvězd. Dalekohled s montáží vypadal jako velký úhloměr připevněný na bytelné zdi, se kterým se určovala výška nad obzorem a čas průchodu hvězdy místním poledníkem. Právě s takovým strojem přitom Lalande proměřil polohy téměř 50 tisíc stálic! Ostatně jeho katalog se ještě tu a tam objeví v názvu nějaké hvězdy – třeba Lalande 21185 ze souhvězdí Velké medvědice představuje dvojici červených trpaslíků, která je vzdálena pouze 8,3 světelného roku. Je tudíž po systému α Centauri, Barnardově hvězdě a extrémně slabém trpaslíkovi Wolf 359, jednou z nejbližších stálic.

Souhvězdí Quadrans Muralis se však příliš neujalo, a i když se stalo součástí několika astronomických atlasů, upadlo by nejspíš brzo v zapomnění. Naštěstí pro něj byl ale v lednu 1825 pozorován velmi bohatý roj meteorů, jenž vylétal právě z této části oblohy. Souhvězdí sice úřední kodifikaci v první polovině dvacátého století nepřežilo, ale „Quadrantidy“ na obloze padají dodnes.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

Kometáře jsou uzavřeny.

Bottom