Top

Co nás čeká na obloze v květnu 2009?

Jiří Dušek, Čtvrtek, 30. Duben 2009

Viditelnost planety Merkur se v květnu omezí na několik prvních večerů, Saturn září po celou noc kromě jitra, po půlnoci vychází dominantní Jupiter a Venuši s Marsem mohou obdivovat „ranní ptáčata“.

Druhá největší planeta sluneční soustavy se nachází v souhvězdí Lva. Už za soumraku je viditelná nad jihozápadním obzorem a je krásným cílem pro každý menší dalekohled. V následujících týdnech a měsících si přitom můžeme všimnout, jak „mizí“ Saturnova největší ozdoba. Jeho prstence se nyní při pohledu ze Země postupně „uzavírají“, aby na krátko zcela zmizely z dohledu.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. května 2009 na 23 hodin letního středoevropského času (15. května tedy platí pro 22 hodin a 30. května pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. května 2009 na 23 hodin letního středoevropského času (15. května tedy platí pro 22 hodin a 30. května pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Jupiter najdeme v souhvězdí Kozoroha. Počátkem května vychází kolem třetí hodiny ranní, koncem měsíce již o dvě hodiny dříve. Opět se jedná o nepřehlédnutelný objekt. Jednoduše řečeno, nic jasnějšího nad jihovýchodním obzorem v ranních hodinách nenalezneme. V neděli 17. května se v těsné blízkosti planety ocitne i náš Měsíc a mezi 25. a 29. květnem Jupiter dokonce projde jenom půl stupně jižně od planety Neptun. Tento úkaz však bude pozorovatelný pouze většími dalekohledy.

Přímo nad jižním obzorem – mezi Pannou a Štírem v květnu o půlnoci září nenápadné, ale o to zajímavější souhvězdí Vah. Už v sobotu 9. května přitom ve stejné části oblohy zahlédneme téměř úplňkový Měsíc.

Jak a proč se ocitlo na ekliptice, označované též zodiak či zvířetník, ve společnosti bájných zvířat a legendárních hrdinů, zřejmě nikdy přesně nezjistíme. O „Váhách“ předcházejících Štíra se ale zmiňují již Babyloňané, kteří před několika tisíci roky položili základy nebeského názvosloví. V jejich fantazii představovala hrstka jasnějších a několika slabých stálic rameno s dvojicí zavěšených misek, pomocí kterých lidé odvažovali veškeré obchodovatelné komodity. V akkadštině souhvězdí neslo jméno „zibanitu“, tedy „rovnováha“, a jeho popis je v této podobě uveden na řadě hliněných tabulek pocházejících z období před rokem 1000 př. n. l.

Je přitom pravděpodobné, že označení „Váhy“ souvisí s podzimní rovnodenností – jelikož právě v těchto místech před několika tisíciletími procházelo Slunce nebeským rovníkem. Takže pokud se zde ocitla naše denní hvězda, byla vyrovnána délka dne a noci. Římané později tuto symboliku poněkud rozšířili o „nestrannost“ – Váhy se staly reprezentantem spravedlnosti a soudcovství. Cicero dokonce prohlašoval, že „Věčné město Řím“ bylo založeno v okamžiku, kdy se v souhvězdí Vah ocitnul Měsíc.

vahy_kveten2009

Poloha průsečíku ekliptiky a nebeského rovníku (tzv. podzimní bod) se však vůči vzdáleným hvězdám pozvolna mění. Díky tzv. precesi zemské osy, která se pod vlivem Slunce a Měsíce v prostoru stáčí podobně jako dětská káča s periodou 26 tisíc let, se již dva tisíce roků nachází v souhvězdí Panny. Takže například v roce 2010 Slunce první podzimní den sice vstoupí do znamení Vah, ale na obloze jej najdeme už v souhvězdí Panny.

Není tedy divu, že se později na nebeské Váhy poněkud zapomnělo a nejstarší řečtí pozorovatelé si v této části hvězdné oblohy začali představovat „Klepeta“ sousedního Štíra. Obrazec rovnoramenných Vah se v lidské fantazii opět zjevil až ve druhém století před naším letopočtem. Řecký astronom Aratos totiž ještě popisuje „Klepeta“, kdežto Hipparcos, který sestavil první známý soupis viditelných stálic, již hovoří jak o „Klepetech“, tak i „Váhách“. Souhvězdí má tedy původ v dávném „šerověku“, svým způsobem je ale současně také jedním z nejmladších.

Dominantu tohoto obrazce tvoří hned dvě nápadné stálice Zubenelgenubi (alfa1,2 Librae) a Zubeneschamali (beta Librae). Jméno Zubenelgenubi pochází z arabského označení „al-zubaná al-janúbí“, v překladu „jižní klepeto (štíra)“. Už v divadelním kukátku je přitom patrné, že Zubenelgenubi (alfa2 Librae, 2,8 mag) doprovází ve vzdálenosti necelých čtyř úhlových minut slabší průvodce (alfa1 Librae, 5,2 mag). Skutečně se nejedná o tiskovou chybu, slabší průvodce se označuje alfa1 Librae proto, že se nachází poněkud západněji než nápadnější alfa2 Librae.

Obě stálice sledujeme ze vzdálenosti 77 světelných roků. V prostoru je sice dělí nejméně 6 tisíc astronomických jednotek (6000krát dál než se pohybuje Země kolem Slunce), i přesto však tvoří skutečnou dvojhvězdu s oběžnou dobou delší než 200 tisíc roků. Jasnější alfa2 Librae je přitom sestavena hned ze dvou stálic s povrchovou teplotou osm tisíc stupňů Celsia, které se kolem společného těžiště pohybují v podobné vzdálenosti jako Merkur u Slunce.

Zubenelgenubi tedy představuje trojhvězdu v uspořádání „2+1″. Navíc se ukazuje, že se ve vesmírném prostoru pohybuje podobně jako třeba Vega ze souhvězdí Lyry, Fomalhaut z Jižní ryby, Castor z Blíženců nebo Alderamin z Cephea. Systém ?1,2 Librae totiž patří do tzv. Castorovy pohybové kupy, která je pozůstatkem velmi řídké otevřené hvězdokupy staré zhruba 200 milionů let. Proč se nyní tyto jasné stálice nachází na různých místech pozemské oblohy, je zřejmé: původní otevřená hvězdokupa se dávno rozpadla a jednotlivé hvězdy se rozptýlily po okolí.

Zubenelgenubi se také nachází natolik blízko ekliptiky, že ji běžně zakrývá Měsíc a výjimečně i nějaká ta planeta. Například 6. května 2050 se schová za Měsíc, jenž bude současně v úplném zatmění. Naneštěstí, tento úkaz bude viditelný jen z Antarktidy, Falklandských ostrovů a ostrůvků v Magellanově úžině. Už 10. listopadu 2052 se však můžeme těšit na zákryt Zubenelgenubi planetou Merkur.

Pozornosti by však neměla uniknout ani Zubeneschamali, původně vyznačující „severní klepeto (štíra)“. Představuje obra s povrchovou teplotou kolem 12 tisíc stupňů Celsia (dvakrát větší než u Slunce) a zhruba stonásobně větším zářivým výkonem než má naše Slunce. Na beta Librae hledíme ze vzdálenosti 160 světelných let, a i když nebyla nikdy prohlášena za proměnnou hvězdu, dle historických záznamů prý v minulosti jasem předčila nedalekého Antara ze souhvězdí Štíra. Zubeneschamali byla také dlouhou dobu považována za jednu z mála stálic s nápadně zeleným odstínem. Zda je tohle tvrzení pravdivé, ale nejvhodněji zjistíme na vlastní oči.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

Kometáře jsou uzavřeny.

Bottom