Top

Co nás čeká na obloze v červenci 2009?

Jiří Dušek, Středa, 1. Červenec 2009

Pokud patříte mezi náruživé pozorovatele a zajímáte se vážně o astronomii, pak byste se měli ve druhé polovině července pohybovat někde v Asii. V oblasti Indie, Nepálu, Bhútánu, Bangladéše, Číny a některých ostrovů Tichého oceánu totiž bude pozorovatelné úplné zatmění Slunce. Doba, po kterou temný měsíční kotouč zakryje naši denní hvězdu, je přitom rekordní: až 6 minut a 39 sekund! Podobně dlouhé úplné zatmění Slunce se ve 21. století nezopakuje, delší bude až úkaz 13. června 2132.

Pohled na oblohu však bude v červenci zajímavý i z České republiky. Z večera můžeme po celý měsíc sledovat Saturn, který se však úhlově blíží ke Slunci, takže se jeho viditelnost rychle zhoršuje. Přesto všechno stojí za to na něj namířit dalekohled. Rovina Saturnových prstenů totiž prochází Zemí, takže druhá největší planeta dočasně „přijde“ o svoji charakteristickou ozdobu.

obloha_cervenec2009

Jupiter vychází již kolem 22. hodiny a nad jihovýchodním obzorem tvoří dominantu souhvězdí Kozoroha. Jeho jasnost dosahuje -2,8 magnitudy, takže je po Měsíci, Venuši a Mezinárodní kosmické stanici nejjasnějším objektem noční oblohy. Charakteristickou dvojici tmavých pásů, které se nacházejí v jeho atmosféře, a také čtyři obří satelity, jež z hodiny na hodinu nápadně mění polohu, zahlédneme i malým dalekohledem.

V době, kdy Jupiter najdeme nad jižním obzorem, tedy kolem třetí hodiny ranní, se nad severovýchodem objeví oslnivá Venuše a slabší, ale zřetelně naoranžovělý Mars. Obě planety se na nebi ocitnuly ve skutečně podivuhodné společnosti: Nedaleko totiž nalezneme dvojici otevřených hvězdokup Plejády a Hyády a nápadnou hvězdu Aldebaran. Všechny tři zmíněné objekty patří do souhvězdí Býka.

V červenci také začíná období, ve kterém se dočkáme řady „padajících hvězd“. Ještě před příchodem známých Perseid totiž planeta Země proletí několika řidšími, ale přesto významnými proudy meziplanetárních částic. Tím nejvydatnějším jsou tzv. delta Aquaridy vylétající ze souhvězdí Vodnáře z tzv. radiantu, jež se na obloze nachází nedaleko planety Jupiter (shoda je to náhodná). Nejvíc meteorů zahlédneme v noci z 27. na 28. července: za ideálních podmínek až deset padajících hvězd za hodinu.

Zajímavé je, že v červenci na obloze najdeme hned dvě „býčí souhvězdí“. Klasické souhvězdí Býka – aktuálně s dvojicí nápadných planet – zdobí ranní nebe. Po celou noc se však nad jižním obzorem setkáme i s Býkem Poniatowského (latinsky Taurus Poniatovii), vytvořeného ve druhé polovině 18. století Marcinem Poczobutem na počest Stanislava II. Poniatowského, posledního krále nezávislého Polska.

Jezuita a královský astronom Marcin Poczobut byl ředitelem první polské akademické observatoře na univerzitě v dnešním litevském Vilniusu. Reformoval zdejší školy, pomáhal v klíčových kartografických projektech a rozhodně nebyl jediný, kdo se takto pokusil zavděčit svému mecenáši. Jím vytvořené souhvězdí se nacházelo na východním okraji Hadonoše, poblíž Ocasu hada a souhvězdí Orla. Jeho jádrem přitom byly dvě jasné stálice β a γ Ophiuchi, které zleva doprovází pět hvězd čtvrté velikosti tvořící písmeno „V“. Ovšem stejně jako v jiných případech to ani s tímto souhvězdím příliš slavně nedopadlo: při oficiální parcelaci nebe ve třicátých letech 20. století Mezinárodní astronomická unie tento kuriózní artefakt jednou provždy zavrhla.

Škoda. Býk Poniatowského totiž představuje malebný kousek oblohy s řadou podivuhodných objektů. Začít můžeme u naoranžovělé β Ophiuchi, přezdívané též Cebalrar. Jméno vychází z arabského označení „pastýřský pes“ a odkazuje na nedalekou hvězdu Rasalhague („pastýře“), dvě řady hvězd kolem β Corone Borealis („pastviny“) a řady okolních slabých stálic („ovcí“) tak, jak byla v dávných časech mj. vnímána tato část hvězdné oblohy. Cebalrar se nachází zhruba 80 světelných roků daleko a je poměrně běžným, ale vyžilým obrem s průměrem desetkrát větším než je průměr Slunce.

jizni_obzor_cervenec2009

Asi stupeň od β Ophiuchi najdeme kruhovou skvrnku nápadnou i při pohledu bez dalekohledu, která se v triedru rozpadne na tucet bílých hvězdiček na ploše měsíčního úplňku – hvězdokupu IC 4665. Patří mezi mladé objekty se stářím jenom několik desítek milionů roků, u kterých jsou hvězdy podobné Slunci teprve na začátku vývoje. Jelikož se nachází asi tisíc světelných roků daleko, činí její skutečný průměr kolem patnácti světelných roků.

Další zastávkou může být 67 Ophiuchi, která se také řadí mezi zářivé veleobry. To, že není nijak nápadná, má na svědomí jen velká vzdálenost: zhruba 1400 světelných let. Obří stálice má průměr dvacet průměrů Slunce, hmotnost 9 hmotností Slunce a povrchovou teplotu 15 tisíc stupňů Celsia (třikrát více než teplota na povrchu Slunce). Stáří této obří hvězdy přesahuje 25 milionů let a nejspíš je na nejlepší cestě zaniknout v podobě buď obřího bílého trpaslíka, nebo efektní supernovy. Astrofyzikální modely přitom naznačují, že v centrálních oblastech již přeměňuje helium na uhlík a kyslík, takže konec může přijít každým okamžikem.

Podíváme-li se na 67 Ophiuchi větším dalekohledem, pak v její těsné blízkosti nalezneme čtyři slabé průvodce, které dohromady představují velmi řídkou, gravitačně slabě vázanou hvězdokupu. V tomto okamžiku se naskýtá otázka, zda podobný systém netvoří i nápadnější stálice obrazce Býka Poniatowského. Nikoli, v tomto případě se jedná pouze o náhodné seskupení.

Za pozornost stojí i 70 Ophiuchi – jedna z nejslavnějších dvojhvězd. Jako dvojitou ji poprvé spatřil koncem srpna 1779 William Herschel. A byl to také on, kdo zjistil, že jde o skutečný systém dvou hvězd. Jak uvedl v jedné z pozdějších prací, za čtvrt století se vzájemná úhlová poloha slabší (5,9 mag) složky vůči jasnější (4,2 mag) změnila o téměř 132 stupňů. Dnes víme, že se jejich prostorová vzdálenost mění s periodou 88,4 roku od 12 do 35 astronomických jednotek (úhlová vzdálenost v rozmezí 1,7“ až 6,7“). Nejblíže si byly roku 1984, nejdál budou v roce 2028.

Systém je pouhých 17 světelných roků daleko, obě hvězdy jsou tudíž málo svítiví trpaslíci spektrální třídy K s hmotností menší než 0,9 hmotnosti Slunce. Jejich naoranžovělá barva pěkně kontrastuje s bílým veleobrem 67 Ophiuchi.

Dalšího trpaslíka najdeme necelý stupeň severozápadně od 66 Ophiuchi, která tvoří vrchol pravého ramene písmene „V“ z Býka Poniatowského. Jmenuje se Barnardova hvězda a je zhruba 100krát slabší než nejslabší hvězdy viditelné bez dalekohledu. Malá vzdálenost od Slunce přitom umožňuje, aby měl rekordní úhlový pohyb vůči vzdáleným hvězdám (tzv. vlastní pohyb). Jeden stupeň urazí za pouhých 350 roků, takže si na fotografiích změny polohy všimneme už s odstupem několika málo týdnů.

Barnardovu hvězdu sledujeme ze vzdálenosti jenom 5,9 světelného roku a je tak po trojhvězdě α Centauri a samozřejmě i našem Slunci jednou z nejbližších, které na pozemské obloze máme. Má povrchovou teplotu jenom 2800 stupňů Celsia, průměr jenom 0,2 průměru Slunce, hmotnost 0,17 hmotnosti Slunce a svítivost pouze 1/25000 svítivosti Slunce.

Zajímavé také je, že americký astronom Peter van de Kamp v její bezprostřední blízkosti v polovině 20. století objevil první planetu za hranicemi sluneční soustavy! Z přesných měření pozic červeného trpaslíka vůči vzdáleným hvězdám mu vyšlo, že s hvězdou „cloumá“ planeta zhruba dvakrát větší než náš Jupiter, která obíhá kolem společného těžiště s periodou 25 roků.

Kritické zhodnocení van de Kampových měření však žádné takové těleso nepotvrdilo. Dokonce se ukázalo, že pozorované změny polohy nejspíš způsobily průhyby tubusu dalekohledu a špatně seřízený objektiv. Poslední ránu „první“ exoplanetě pak udělila pozorování z moderních astrometrických družic. Přesto všechno ale můžete i v současné literatuře narazit na zmínku o existenci van de Kampovy planety u Barnardovy hvězdy.

Pokud bychom ale chtěli, aby se zde skutečně nacházela planeta zemského typu s podobnými podmínkami jako na Zemi, pak by se musela pohybovat pouze 0,05 astronomické jednotky daleko (1/6 vzdálenosti Merkuru od Slunce). Tamní rok by byl dlouhý 13 dní, přičemž jedno roční období, například léto, by netrvalo déle než tři dny. Místní „život“ by to ale neměl jednoduché. Kolem Barnardovy hvězdy panuje silné magnetické pole, které na povrchu vytváří ohromující tmavé skvrny a generuje silné erupce, během nichž se vytváří spršky rentgenového záření. Výhodou by naopak byla nesmírná výdrž takové hvězdy. Červení trpaslíci spíše doutnají a období jejich zářivé existence se počítá na desítky miliard let (Slunce má před sebou už jenom 7,5 miliardy roků). Dokonce lze říci, že od vzniku vesmíru dosud nevyhasla jediná stálice tohoto typu.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

Kometáře jsou uzavřeny.

Bottom