Top

Co nás čeká na obloze v srpnu 2009?

Jiří Dušek, Pondělí, 3. Srpen 2009

V srpnu se nám otevírá pohled na největší planetu sluneční soustavy – Jupiter. Téměř s odstupem čtyř staletí si tak můžeme zopakovat průkopnickou cestu Galilea Galileiho, který se na sklonku roku 1609 začal na hvězdnou oblohu dívat dalekohledem. Optická kvalita jeho přístrojů nebyla nijak vynikající, přesto všechno odhalil celou řadu do té doby neznámých jevů. Ať už se jednalo o krátery na Měsíci, sluneční skvrny, fáze Venuše, podstatu Mléčné dráhy i některých hvězdokup, „podivný“ tvar Saturnu, nesouměrný kotouček Marsu a především čtveřici Jupiterových satelitů – Io, Europu, Ganymeda a Kallisto.

Dnešní dalekohledy jsou v porovnání s Galileovými mnohem dokonalejší, proto tyto měsíce snadno zahlédneme i v triedru upevněném na stativu anebo v nejlevnějších astronomických přístrojích z diskontních supermarketů. Jupiterův systém pak právem evokuje pohled na malou „sluneční soustavu“. Počet viditelných měsíců se totiž každou noc různí – některý z nich se může schovat za planetu, anebo naopak přecházet před ní. Nejblíže k planetě se pohybuje Io, jež obíhá s periodou asi 42 hodin, následuje Europa (3 dny 13 hodin), Ganymedes (7 dní 4 hodiny) a Kallisto (16 dní 17 hodin). Ve skutečnosti Jupiter obklopuje několik desítek dalších těles, všechna jsou ale natolik slabá, že je běžně dostupnými dalekohledy nezahlédneme.

Při prvním pohledu se nám bude Jupiter zdát mdlý a rozmazaný. Pokud jej ale budeme sledovat pravidelně a navíc získáme přístup k dalekohledu o průměru objektivu více než patnáct centimetrů, pak brzo odhalíme celou řadu jemnějších detailů, světlých a tmavých oválů, záhybů i zálivů. Nejnápadnější jsou dva tmavší pásy rovnoběžné s rovníkem. Zřetelnost tzv. Severního a Jižního rovníkového pásu se však v průběhu roků pozvolna mění, někdy mohou zcela vyblednout nebo se rozpadnout na dvě i více rovnoběžných pásem.

Na Jupiterově jižní polokouli můžeme narazit také na Velkou červenou skvrnu. Název však klame, i když kdysi zřejmě měla načervenalý odstín, v současnosti není nijak nápadná. Jedná se o oblast vyššího tlaku, která se v podobě ohromného víru otáčí jako kulička v ložisku mezi dvěma sousedními atmosférickými proudy. Její šířka se pozvolna mění v rozmezí 25 až 40 tisíc km (ve směru východ-západ), její délka od 12 do 14 tisíc km (ve směru sever-jih). Kolem dokola se v protisměru hodinových ručiček otočí jednou za šest dní. Největší šanci zahlédnout Velkou červenou skvrnu máme v době, kdy prochází středem viditelného disku (tehdy má úhlový průměr až 15 vteřin). Tyto okamžiky nám snadno předpoví většina počítačových planetárií a on-line služeb.

V noci ze čtvrtka 6. srpna na pátek 7. srpna se k Jupiteru přidá i náš Měsíc. Noc předtím projde úplňkem, dokonce nastane jeho velmi nevýrazné, prakticky neviditelné, polostínové zatmění. V těsné blízkosti obou těles najdeme i Neptun, tedy nejvzdálenější planetu sluneční soustavy. Viditelná však bude pouze větším dalekohledem (alespoň triedrem), v němž se zobrazí jako drobný kotouček se světle modrým odstínem, přibližně desetkrát slabší než nejslabší hvězdy patrné bez dalekohledu (8 mag). Bohužel je od nás příliš daleko, takže v jeho atmosféře žádné detaily nezahlédneme.

090803_seskupeni

Obdélníkový výřez zobrazuje seskupení Měsíce, Jupiteru a Neptunu v noci z 6. na 7. srpna 2009. Velikosti všech kotoučků jsou zvětšeny. Ve výřezu je pohled na Jupiter dalekohledem 6. srpna ve 23 hodin, kdy budou patrné jeho všechny čtyři největší satelity.

Zajímavé je, že Galileo Galilei nejspíš zahlédl i Neptun. V ranních hodinách 28. prosince 1612 totiž nedaleko Jupiteru sledoval „hvězdu“, kterou využil k odhadu, jakou úhlovou rychlostí se planeta pohybuje po hvězdné obloze. S ohledem na nebeskou mechaniku se Jupiter v dalších dnech pohyboval směrem na východ, aby se v důsledku tzv. retrográdního pohybu za několik týdnů opět vrátil k bezejmenné „stálici“. Právě tehdy italský pozorovatel zaznamenal něco záhadného: referenční „hvězda“ se vůči ostatním zřetelně posunula. Bohužel, zvláštní chování tohoto nebeského objektu vzápětí vypustil ze zřetele. Pravděpodobně proto, že počasí v dalších dnech nebylo příznivé a Jupiter se mezitím ocitl natolik daleko, až se „hvězda“ ocitla mimo zorné pole jednoduchého dalekohledu. Analýzy provedené s odstupem téměř čtyř století však prokázaly, že Galileo Galilei nejspíš sledoval Neptun – celých 165 roků před oficiálním objevem. Podivuhodné je i to, že 4. ledna 1613 Jupiter dokonce Neptun nakrátko zakryl! Stejný úkaz se přitom zopakuje až v roce 3428.

Tím ale nemusí srpnová procházka sluneční soustavou skončit. Nízko nad západním obzorem zahlédneme Saturn, který se však úhlově přibližuje ke Slunci, takže se jeho viditelnost prudce zhoršuje. Ve druhé polovině noci září nad jihovýchodním obzorem Mars a brzo nad ránem, vysoko nad obzorem, i Venuše.

Po celý srpen přímo v nadhlavníku najdeme souhvězdí Labutě, jedno z nejpestřejších zákoutí hvězdné oblohy, kterému se vyrovná snad jen Orion nebo Střelec. Podle jedné z řeckých bájí je Labuť nebeským pozůstatkem po flirtu nejvyššího boha Dia, jenž v podobě krásné labutě svedl spartskou královnu Lédu. Plodem tohoto záletu se pak stal Polydeuk a Helena.

Nechybělo přitom mnoho a místo Labutě se nám na pozemské obloze stkvěl „Kříž svaté Heleny“. V první polovině 17. století totiž německý astronom Julius Schiller učinil pozoruhodný pokus o překřtění souhvězdí. V atlase Coelum Stellatum Christianum, jenž vydal roku 1627, důsledně nahradil veškerá „pohanská“ souhvězdí křesťanskými reáliemi. Místo 12 znamení zvěrokruhu se objevilo 12 apoštolů, severní oblohu obsadili postavy z Nového zákona, jižní polokouli ze Starého zákona. Stejně se pokusil zavést jiné označení pro Slunce, Měsíc a známé planety. Konkrétně Labuť představovala souhvězdí Kříže svaté Heleny, což samozřejmě souviselo s tvarem tvořeným nejjasnějšími hvězdami a s náhodou, že se koncem prosince zvečera objevuje nad západním obzorem v podobě nepřehlédnutelného kříže.

090803_obloha

Celooblohová mapka je nastavena na 1. srpna 2009 na 23 hodin letního středoevropského času (15. srpna tedy platí pro 22 hodin a 31. srpna pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Jeden z nejzajímavějších objektů tohoto souhvězdí leží na krku Labutě. Má podobu jasné stálice označované jako β Cygni a pojmenované Albireo. Už v loveckém triedru upevněném na stabilním stativu si přitom snadno všimneme, že ji ve skutečnosti tvoří hned dvě hvězdy vzdálené od sebe 34 úhlových vteřin. Navíc Albireo patří mezi dvojhvězdy s nápadným barevným odstínem: Jasnější člen je žlutobílý (tzv. Albireo A), slabší inklinuje spíše k modrému odstínu (Albireo B). Řada nejrůznějších pozorovatelů se přitom pokusila jejich zabarvení specifikovat ještě více, proto se hovoří o kombinaci „zlaté a azurové“ či „topazu se safírem“.

Netradiční je i původ samotného jména Albireo. Ptolemaiův Almagest v její souvislosti původně používal řecké slovo „Oρυις“ (v překladu „Pták“). To bylo foneticky přepsáno do arabštiny jako „urnis“ a později zkomoleno na „eurisim“, „eirisun“ apod. Ve středověku, při zpětném překladu do latiny, původní význam nikdo nepochopil, takže byl název milně spojen s aromatickou rostlinou „ireus“. V komentářích k vydání Almagestu z roku 1515 se pak objevila poznámka „eirism… ab ireo“, tj. „[souhvězdí jména] eirisim … [pocházející ze slova] ireus”. Další autoři považovali „ab ireo” za název hvězdy, avšak s tiskovou chybou, takže jej „poarabštili“ na „Albireo“. To už od dob renesance zůstalo u β Cygni beze změny.

Systém β Cygni se nachází asi 380 světelných let daleko. Nejnápadnější žlutobílé Albireo A je obrem, který ve svém nitru mění helium na uhlík a kyslík. Jeho povrchová teplota nedosahuje ani 5 tisíc stupňů Celsia, v průměru má 50 průměrů Slunce a hmotnost kolem 5 hmotností Slunce. V těsné blízkosti jej doprovází menší průvodce (označovaný „Albireo Aa“), jenž se nevzdaluje na více než 0,4 úhlové vteřiny. I když jej na vlastní oči nezahlédneme, je zřejmé, že má na povrchu teplotu kolem 11 tisíc stupňů Celsia a hmotnost asi 3 hmotnosti Slunce. Kolem společného těžiště oběhnou jednou za 100 roků a jejich průměrná vzdálenost dosahuje 100násobku vzdálenosti Země-Slunce. Podobné parametry má i světle modrý průvodce Albireo B, který kolem dvojice (Albireo A + Aa) obíhá s periodou zhruba 100 tisíc světelných roků.

Při pohledu z fiktivní planety u Albirea B by se obě sousední stálice jevily jako dva extrémně jasné, zářící body. Obří Albiero A by více než třicetkrát překonalo náš Měsíc v úplňku, jeho průvodce Albireo Aa by se nacházel asi půl stupně daleko a měl by přibližně poloviční jasnost.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

Kometáře jsou uzavřeny.

Bottom