Top

Co nás čeká na obloze v únoru 2010?

Jiří Dušek, Úterý, 2. Únor 2010

Hvězdářská ročenka – důležitá příručka každého milovníka hvězdné oblohy – hovoří jednoznačně: únor bude ve znamení přehlídky všech nápadných planet Sluneční soustavy. Pravděpodobně nejzajímavější představení předvede Venuše s Jupiterem, které na večerní obloze najdeme po západu Slunce nízko nad jihozápadním obzorem.

Největší planeta Sluneční soustavy se k naší denní hvězdě úhlově přibližuje, aby se už brzo ztratila v její záři. Zhruba pětkrát jasnější Venuši můžeme poprvé zahlédnout po 10. únoru, odkdy se bude její viditelnost naopak rychle zlepšovat. V dalších dnech tak uvidíme, jak se přiblíží k Jupiteru, v úterý 16. února večer bude mezi nimi mezera široká pouze jeden úhlový stupeň.

Obdélníkový výřez zobrazuje výhled směrem na západ, kde bude 16. února 2010 krátce po západu Slunce patrné seskupení Venuše a Jupiteru. Velikost obou těles Sluneční soustavy je výrazně zvětšena.

Zahlédnout toto unikátní seskupení ale nebude jednoduché. Obě planety se totiž pohybují velmi nízko nad západojihozápadním obzorem na ještě světlé obloze. Snazší je nalézt Venuši – zkusit to můžeme přibližně půl hodiny po západu Slunce. V triedru pak směrem doprava uvidíme i Jupiter. Šance na úspěch také závisí na počasí a samozřejmě velmi dobrém výhledu směrem ke vzdálenému obzoru.

V únoru jsou ale viditelné i další planety. Merkur je jako „hvězda“ nulté velikosti (stejně jasná je například Vega ze souhvězdí Lyry) patrný zhruba půl hodiny před východem Slunce nízko nad jihovýchodním obzorem.

Ještě snadnější je zahlédnout Saturn, který se nachází poblíž hranic souhvězdí Lva a Panny, takže je vyjma večera pozorovatelný po celou noc. S ohledem na jeho natočení v prostoru můžeme v dalekohledu obdivovat nejen Saturnův měsíc Titan, nýbrž i velmi tenký prstenec.
V podobě nápadně naoranžovělé „hvězdy“, která už z večera zdobí souhvězdí Raka, je patrný i Mars. Počátkem února se dokonce promítá nedaleko malebné hvězdokupy Jesličky (též M 44). Toto zákoutí navíc doplňuje pozoruhodný systém dzéta Cancri, který leží jenom sedm úhlových stupňů jihozápadně od Jesliček a přibližně 85 světlených let daleko od Slunce.

Latinské jméno této na první pohled tuctové stálice odkazuje na krunýř kraba – Tegmine (původně vztahované na celé souhvězdí). Jako dvojhvězda byla astronomům známa už v době, kdy šlo počet takových soustav spočítat na prstech jedné ruky. Jejího podvojného charakteru si totiž všiml už Johann Thobias Mayer v roce 1756.

Roku 1781, konkrétně o čtvrté hodině ranní 21. listopadu 1781, William Herschel rozlouskl jasnější hvězdu na dvě, takže dokázal, že Tegmine představuje trojhvězdu. Doslova si zapsal: „Jestliže teď ráno nevidím moc špatně, tak se hlavní hvězda skládá ze dvou. Na první pohled je protáhnutá, ale při větší pozornosti a za dobrých podmínek je zřejmé, že je skutečně dvojitá…“

Celooblohová mapka je nastavena na 1. února 2010 na 21 hodin středoevropského času (15. února tedy platí pro 20 hodin a 28. února pro 19 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Tegmine přitom tvoří ještě komplikovanější systém. Dvě nejnápadnější hvězdy objevené Mayerem a označované písmeny „A“ a „B“, obíhají kolem společného těžiště s periodou šedesát roků v průměrné vzdálenosti 22 astronomických jednotek (1 astronomická jednotka odpovídá vzdálenosti Země-Slunce, tj. 150 milionů kilometrů). Obě spalují v nitru vodík na helium, dzéta Cancri A má průměr 1,6 průměru Slunce, hmotnost 1,4 hmotnosti Slunce, dzéta Cancri B má průměr 1,2 průměru Slunce, hmotnost 1,3 hmotnosti Slunce.

Ty pak doprovází dvojice oranžových trpaslíků „C“ a „D“ (společně nalezených Herschelem), které se kolem společného těžiště pohybují s periodou 17 let po téměř kruhové dráze o průměru 5 astronomických jednotek. Jejich hmotnosti se odhadují na 1,3, resp. 0,9 hmotnosti Slunce. Tento systém – tj. C+D – pak obíhá kolem dvojice A+B s periodou zhruba 1200 roků ve střední vzdálenosti dvě stě astronomických jednotek.

Systém dzéta Cancri se nachází poblíž roviny ekliptiky a tak jej může zakrýt i Měsíc. Právě na základě takových pozorování přitom existují velmi pádné indicie, že se kolem hvězdy D pohybuje červený trpaslík (označovaný písmenem „E“) o hmotnosti 0,6 hmotnosti Slunce. Jeden oběh této hvězdy kolem společného těžiště trvá 2 roky.

Tegmine je tak téměř učebnicovým příkladem hierarchického uspořádání vícenásobných hvězdných systémů. Systémy tří a více hvězd jsou totiž značně nestabilní. Vzájemné gravitační působení mezi jednotlivými stálicemi pak vede k tomu, že se chaoticky pohybují po komplikovaných, neuzavřených trajektoriích. Po těsném přiblížení se přitom obvykle stává, že jedna hvězda převezme část kinetické energie zbývajících členek a je pak vypuzena na periferii soustavy. Vzniká tak mnohem pevněji vázaný, hierarchicky uspořádaný systém. V případě Tegmine tedy v podobě „(A+B)+(C+(D+E))“.

Dzéta Cancri, spolu s nedalekou deltou Cancri, sehrála i nechtěnou roli „planety“ během úplného zatmění Slunce v červenci 1878. Obě stálice tehdy dalekohledem spatřil profesor J. C. Watson, který je však považoval za dva satelity obíhající uvnitř dráhy Merkuru. Ne poprvé a ne naposledy tak byly (ne)objeveny chimérické planety Vulkán.

Vulkán totiž není pouze jméno neklidné sopky v Liparském souostroví a domovská planeta pana Spocka z kultovní série Star Trek, nýbrž také fiktivní těleso, které se má pohybovat uvnitř dráhy Merkuru. Francouzský matematik Urbain Le Verrier v lednu roku 1860 vysvětlil pozorované nesrovnalosti v pohybu Merkuru existencí dalšího tělesa nebo dokonce celého pásu planetek v blízkosti oslnivého Slunce. Význam této předpovědi byl přitom zdůrazněn faktem, že se Le Verrier podílel na objevení Neptunu právě na základě rozboru poruch pohybu planety Uran.

Nové oběžnice prý dosud unikaly pozornosti díky oslnivému Slunci a do zorného pole pozemských dalekohledů se mohly dostat pouze tehdy, když přecházely přes sluneční disk, resp. v době úplných zatmění. A skutečně, řada pozorovatelů vzápětí objevila téměř dvě desítky nejrůznějších temných těles, které kolem Slunce obíhaly s periodou od čtyř do šesti týdnů.

Le Verrier svoji domněnku navíc založil na pozorování jednoho amatérského pozorovatele, jenž v roce 1859 spatřil na Slunci temnou, kruhovou skvrnu, která se podobala planetě promítající se na světlý disk a v průběhu hodiny urazila vzdálenost kolem sedmi úhlových minut. Z tohoto popisu Le Verrier vypočítal, že Vulkán obíhá s periodou 19 dní a má odhadem pouhou dvacetinu hmotnosti Merkuru. Tedy málo na to, aby dostatečně silně cloumal Merkurem, mohl však představovat největšího zástupce z domnělého pásu planetek. K potvrzení této teorie přišlo velmi vhod úplné zatmění Slunce pozorovatelné v roce 1860 ze Severní Ameriky, Evropy a také severní Afriky. Přes poměrně rozsáhlou kampaň se však na žádný podezřelý objekt nenarazilo.

Úspěch“ přišel až 4. dubna 1875, krátce před Le Verrierovou smrtí, kdy německý astronom H. Weber nalezl na slunečním disku kruhovou skvrnku, kterou se podařilo na dalších dvou observatořích dokonce vyfotografovat. Opojení z objevu navíc podtrhl fakt, že podle předpovědi měl Vulkán procházet před Sluncem jenom o den dříve!

Ještě fantastičtější zpráva přišla po úplném zatmění v červenci 1878, kdy hned dva pozorovatelé zahlédli v těsné blízkosti Slunce několik zářících bodů: profesor Michiganské univerzity J. C. Watson tak došel k závěru, že musí existovat nejméně dvě intra-merkurovské planety. Dnes ale víme, že se jednalo o stálice dzéta a delta Cancri.

Nastala další zatmění, zdokonalovala se pozorovací technika, přibývalo hvězdářů, ale domnělé planety Vulkán už nikdo znovu nespatřil. Poslední ránou z milosti byla Obecná teorie relativity, pomocí které Albert Einstein vysvětlil většinu nesrovnalostí v pohybu Merkuru.

Přesto všechno ještě Vulkán v zapomnění zcela nezmizel. Tu a tam se totiž v průběhu některých zatmění pozorovaly velmi nenápadné objekty: pravděpodobně komety zanikající v blízkosti Slunce. Cílené studie však uvnitř dráhy Merkuru nic zvláštního neobjevily, dokonce se zde nepohybují ani žádné velké planetky. Zatím se totiž podařilo identifikovat pouze tělesa, která dráhu Merkuru „jenom“ křižují. To však na Vulkán rozhodně nestačí.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

Kometáře jsou uzavřeny.

Bottom