Top

Co nás čeká na obloze v dubnu 2010?

Jiří Dušek, Pátek, 2. Duben 2010

Nestává se tak často, aby byly na večerním nebi patrné hned čtyři planety: Merkur, Venuše, Mars a Saturn. V kombinaci s jarní oblohou – hvězdokupami i barevnými dvojhvězdami – se tak naskýtá příležitost k velmi zajímavé procházce oblohou. Ty úplně nejlepší podmínky přitom nastávají už od 4. do 13. dubna, kdy budeme mít v tomto roce nejlepší výhled na planetu Merkur. Nejprve ve společnosti Venuše a ve čtvrtek 15. dubna dokonce i v přítomnosti úzkého srpku Měsíce.

Jako první určitě nad severozápadním obzorem zahlédneme jasnou Venuši, zhruba hodinu po západu Slunce pak směrem doprava dolů najdeme i o něco slabší Merkur. Sami se tak přesvědčíme, že Merkur není obtížné zahlédnout a že legenda o lítosti umírajícího Mikuláše Koperníka, který prý nikdy na vlastní oči tuto planetu nespatřil, není nic jiného, než smyšlenka.

Obdélníkový výřez zobrazuje pohled nad západní obzor, kde můžeme v první polovině dubna zahlédnout Merkur s Venuší.

Řada pozorovatelů se v minulosti domnívala, že k nám Merkur natáčí stále stejnou polokouli, na základě radarových měření i díky snímkům kosmických sond je však zřejmé, že se kolem své osy otočí jednou za 58,6 dne. V kombinaci s pohybem kolem Slunce zde přitom jeden sluneční „den“ trvá zhruba 176 dnů pozemských. Planeta má dvaapůlkrát menší průměr než naše a je 18krát méně hmotná než Země. Neobklopuje ji žádná atmosféra, takže její povrchová teplota dosahuje až +430 stupňů Celsia, resp. klesá na -170 stupňů Celsia na noční straně.

Merkur se na první pohled podobá Měsíci, avšak bez tmavých moří. Při pohledu ze Země na něm ale nic zajímavého nezahlédneme. Jeho nejmenší vzdálenost od nás bývá 77 milionů kilometrů (0,52 AU), tehdy má úhlový průměr 13 vteřin. I když na drobném kotoučku bývají v dalekohledu patrné temnější či světlejší oblasti, především na terminátoru doplněném o „záhyby“ a „boule“, drtivá většina těchto jevů je zcela nereálná. Jediné, co tedy můžeme ze Země sledovat, jsou změny fází. Podobně jako u Venuše, avšak střídajících se v rychlejším sledu a kratších cyklech.

Kromě „ohnivé“ planety lze v dubnu zvečera sledovat i Venuši, Mars, který se pohybuje poblíž hvězdokupy Jesličky v souhvězdí Raka, a Saturn v Panně. Na ranní obloze pak září Jupiter vycházející zhruba hodinu před Sluncem.

Jarní obloha však nabízí i krásně zabarvené dvojhvězdy, které jsou skvělým cílem pro větší dalekohledy. Například deset stupňů nad Arkturem ze souhvězdí Pastýře najdeme epsilon Bootis (druhá nejjasnější stálice tohoto souhvězdí), považovanou za jednu z nejhezčích známých dvojhvězd. Od významného pozorovatele první poloviny 19. století Friedricha G. W. Struveho si dokonce vysloužila poetické označení Pulcherrima, z latinského „nejkrásnější“. Budeme-li v literatuře pátrat po epsilon Bootis, pak narazíme také na její alternativní pojmenování Izar, které vychází z arabského označení „iz?r“, v překladu opasek, podvazkový pás či bederní rouška.

Jako dvojhvězdu si epsilon Bootis prohlédneme v kvalitním dalekohledu o průměru objektivu 10 centimetrů, za horších pozorovacích podmínek však k jejímu rozlousknutí nemusí stačit i výrazně větší přístroje. Pulcherrimu tvoří jasnější, výrazně oranžová stálice, kterou v úhlové vzdálenosti tři vteřiny doprovází sytě modrozelený průvodce.  Té si jako první všiml už 9. září 1779 britský pozorovatel William Herschel, který v popisu barevných tónů použil přirovnání „načervenalá“ a „šeříková“. Naopak jiný pozorovatel Admirál Smith v 19. století zvolil odstín „bledě oranžový“ a „azurově zelený“.

Není třeba zoufat, pokud obě hvězdy uvidíme v jiných tóninách. Barevné odstíny všech stálic jsou obecně velmi nevýrazné a výsledný dojem závisí také na citlivosti našeho zraku, kontrastu s okolím, jasnosti hvězd a neklidu atmosféry. Namodralost či zelenkavost slabých průvodců dvojhvězd pak mnohdy vzniká jako klamavý odstín k oranžovému či žlutému nádechu jasnější hvězdy.

Obě složky Izaru obíhají kolem společného těžiště, avšak s extrémně velkou periodou čítající nejméně několik tisíc roků. Nepředstavují ale jenom zajímavě barevnou dvojhvězdu, nýbrž jsou také učebnicovým příkladem toho, že doba zářivé existence každé hvězdy je určena její počáteční hmotností. Stálice s hmotností větší než 20 hmotností Slunce sice září jako obrovské pochodně na vzdálenost tisíců světelných let, jaderné palivo však spálí za několik málo milionů roků. Na opačném konci se choulí slabí červení trpaslíci s hmotností kolem 0,08 hmotnosti Slunce, kterým vydrží zásoby vodíkového paliva až několik desítek miliard let. Konkrétně naše Slunce pak dostalo přiděleno 11 miliard let, přičemž se blíží do poloviny své existence.

Podle současných představ tvoří Pulcherrimu oranžový obr (tzv. Izar A), který doprovází slabší hvězda na tzv. hlavní posloupnosti (Izar B). První z nich má zářivý výkon asi čtyři sta Sluncí, druhý je 15krát slabší. Jelikož se vzdálenost tohoto systému odhaduje v rozmezí 200 až 300 světelných let, jsou veškeré parametry popisující obě hvězdy značně nejisté. Izar A má hmotnost 4 hmotnosti Slunce, povrchovou teplotu 4500 stupňů Celsia a dosahuje 30krát většího průměru než Slunce. Izar B má hmotnost zhruba dvě hmotnosti Slunce, povrchovou teplotu 8000 stupňů Celsia a je dvakrát větší než naše denní hvězda.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. dubna 2010 na 23 hodin letního středoevropského času (15. dubna tedy platí pro 22 hodin a 30. dubna pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Není vyloučeno, že Pulcherrima patří do tzv. Pohybové skupiny Velkého vozu, takže se zrodila zhruba před 500 miliony roky (s nejistotou +/- 100 milionů roků). Tehdy samozřejmě obě stálice přeměňovaly vodík na helium. Izar A však do vínku dostala dvakrát větší hmotnost než její průvodce, proto již před několika desítkami milionů roků vyčerpala veškeré centrální zásoby vodíku a začala přeměňovat helium na uhlík a kyslík. Z astronomického hlediska již brzo – zhruba do 20 milionů roků – tudíž zanikne v podobě bílého trpaslíka a rozplývající se planetární mlhoviny.

Izar B s vodíkovým palivem nakládá střídměji, takže je stále ještě stálicí hlavní posloupnosti, pro kterou je hlavním zdrojem energie centrální přeměna vodíku na helium. Avšak přibližně za 1 miliardu roků bude i ona následovat osud marnivější sestry.

S touto zajímavou dvojicí se pojí ještě jeden, mnohem bizarnější příběh. V roce 1973 přišel skotský autor vědecko-fantastických povídek Duncan A. Lunan s myšlenkou, že u epsilon Bootis  existuje vyspělá civilizace! Zprávu o ní prý ve dvacátých letech 20. století poslala automatická sonda, jejíž vysílání náhodně zachytili norští geofyzici. Dekódované poselství zní zhruba následovně: „Našim domovem je dvojhvězda epsilon Bootis. Žijeme na šesté planetě ze sedmi (počítáno od slunce), která je u větší z obou hvězd. Naše šestá planeta má jeden měsíc, čtvrtá měsíce čtyři, první a třetí vždy po jednom. Naše sonda obíhá kolem vašeho Měsíce.“

Z mnoha různých důvodů se však jedná o naprostý nesmysl. A nic na tom nezmění fakt, že se informace o mezihvězdném vysílání objevila v nejrůznějších časopisech, včetně známého magazínu Time. Na internetu přitom koluje dodnes.

Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

1 komentář k “Co nás čeká na obloze v dubnu 2010?”

  1. Tweets that mention Co nás čeká na obloze v dubnu 2010? : Virtuální trpaslík -- Topsy.com dne Pondělí, 26. Duben 2010 v 11.40 řekl(a):

    [...] This post was mentioned on Twitter by APO. APO said: Nezapomeňte, že o dění na dubnové obloze se můžete dočíst zde: http://jdem.cz/eg7p7 [...]

Bottom