Top

Co nás čeká na obloze v únoru 2011?

Jiří Dušek, Pondělí, 7. Únor 2011

Jupiter, Saturn a Venuše – trojice nejnápadnějších planet, které zdobí únorovou oblohu. Jelikož se Jupiter úhlově přibližuje ke Slunci, je viditelný krátce po západu Slunce, nízko nad jihozápadním obzorem. Zpočátku měsíce se sice nachází v souhvězdí Ryb, nedlouho poté ovšem přejde do souhvězdí Velryby. Stále však zůstane tím nejnápadnějším objektem, který lze zvečera zahlédnout.

Obdélníková mapka ukazuje výhled nad jižní obzor kolem druhé hodiny ranní, kdy je v souhvězdí Panny pozorovatelná planeta Saturn. V pondělí 21. února se u ní objeví i náš Měsíc.

Planeta Saturn se promítá do východní části souhvězdí Panny, vychází tedy po 22. hodině a nejlépe viditelná je až po půlnoci. Jestliže se na Saturn podíváme kvalitním dalekohledem o průměru objektivu alespoň pět centimetrů, všimneme si drobného prstenu už při dvacetinásobném zvětšení. Úhlový průměr planety je kolem dvaceti vteřin, pokud započítáme prstenec, pak dostaneme dvakrát větší velikost. Zhruba uprostřed prstenu přitom bývá ve větších přístrojích patrný i tmavší předěl – tzv. Cassiniho dělení – místo, ve kterém chybí materiál prstenců. Vidět může být i stín, jež prstenec vrhá na planetu, resp. planeta na prstenec.

V atmosféře planety můžeme zahlédnout podobné jevy jako u Jupiteru. Nejsou však nijak nápadné. Teplota ve svrchních vrstvách Saturnovy atmosféry klesá pod -150 stupňů Celsia, takže nejvyšší viditelná vrstva obsahuje krystalky amoniaku, které absorbují ultrafialové záření a vytváří spolu s metanem smogový opar. Přesto dokáže planeta překvapit. Od prosince loňského roku se totiž v její atmosféře vyskytuje velká bouře o průměru několika tisíc kilometrů, za kterou se táhne chvost v délce dalších několika desítek tisíc kilometrů! Útvar je tak nápadný, že jej můžeme spatřit i menšími dalekohledy. Pouze musí být planeta vhodně natočena směrem k Zemi. Konkrétní mechanizmus vzniku tohoto útvaru je zatím neznámý. Dost možná se jedná o anticyklonu, jež se vyskytuje mezi dvěma sousedními atmosférickými proudy. Její nápadně světlý odstín mají opět na svědomí oblaka vymrzlého amoniaku, která jsou dvě stě až tři sta kilometrů nad normální vrstvou oblačnosti. Ve zdejším chladném prostředí totiž amoniak tvoří jemné krystalky, které jsou následně rychlostí několika tisíc kilometrů v hodině unášeny podél rovníku.

Poslední planetu Sluneční soustavy, kterou můžeme v únoru zahlédnout i bez dalekohledu, je Venuše. V podobě jitřenky zdobí ranní oblohu. Vychází zhruba dvě a půl hodiny před Sluncem a patrná je až do svítání.

Nedaleko Saturnu, východním směrem od souhvězdí Havrana, můžeme v únoru zahlédnout zajímavou proměnnou hvězdu, s nepoetickým označením R Hydrae. Jedná se o tzv. miridu, která v maximu jasnosti dosahuje čtvrté velikosti, takže je bez problémů viditelná i bez dalekohledu, zatímco v minimu jasnosti ji jako hvězdu desáté hvězdné velikosti stěží zahlédneme i větším triedrem. Navíc se v průběhu času mění její zabarvení: zatímco v minimu jasnosti je skoro rudá, s rostoucí hvězdnou velikostí nápadně bledne.

První zmínka o existenci R Hydrae pochází z poloviny sedmnáctého století od Johanna Hevelia, který, aniž by poznal její proměnnost, ji do svého katalogu zapsal jako objekt šesté hvězdné velikosti. V dubnu 1670 ji pozoroval také italský astronom a matematik Geminiano Montanari, tentokráte však hvězda byla pětkrát jasnější. Zda ji sledoval i později, bohužel nevíme. Nicméně nesrovnalost v nápadnosti zaujala Dominique Maraldiho, který se v roce 1702 pokusil hvězdu opět vyhledat. Neuspěl, podařilo se mu to až v roce 1704. Poté ji systematicky sledoval dalších osm let a zjistil, že skutečně mění jasnost. R Hydrae se tak stala čtvrtou periodicky proměnnou hvězdou známou lidstvu. Předcházeli jí Mira z Velryby, Algol z Persea a chí Cygni z Labutě.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. února 2011 na 22 hodin středoevropského času (15. února tedy platí pro 21 hodin a 28. února pro 20 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdeme, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Tím ale příběh R Hydrae nekončí. Periodu světelných změn o velikosti 467 dní poprvé určil až v roce 1784 Edward Pigott. Pak se však cyklus světelných změn začal zkracovat, až ve třicátých letech dvacátého století klesl na 389 dní. Proč? Zatímco příčiny změn jasnosti lze hledat ve změnách průhlednosti atmosféry hvězdy, za změnu periody světelných změn patrně zodpovídá dění pod povrchem, kde se v jakýchsi slupkách střídá hoření vodíku a helia. Přímo v centru se dokonce nachází jádro z uhlíku a kyslíku, v němž již žádné jaderné reakce neprobíhají. R Hydrae nám tedy naznačuje, jak bude za pár miliard roků nejspíš vypadat i naše Slunce.

Vzdálenost R Hydrae se odhaduje (s velkou nejistotou) na čtyři sta světelných let. Z povrchové teploty kolem 3 tisíc stupňů Celsia a celkového zářivého výkonu pak vychází, že její průměr dosahuje osmisetnásobku průměru Slunce. Pokud by se tedy nacházela v centru Sluneční soustavy, sahal by její okraj až mezi dráhu Marsu a Jupiteru. Je přitom zřejmé, že i hmotností několikrát převyšuje naši denní hvězdu.

Z hvězdy dokonce uniká takové množství plynu, že v okolí vytváří drobnou mlhovinu pozorovatelnou v infračerveném oboru elektromagnetického spektra. Tento materiál se navíc sráží s mezihvězdným plynem a vytváří podivuhodnou rázovou vlnu. Podobný jev je znám i z okolí našeho Slunce. R Hydrae je ale první obří hvězdou na sklonku vývoje, která se ozdobila stejným způsobem.

Ve zkrácené podobě vyšlo v příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

Kometáře jsou uzavřeny.

Bottom