Top

Co nás čeká na obloze v dubnu 2011?

Jiří Dušek, Pondělí, 4. Duben 2011

Planeta Saturn se počátkem dubna ocitnula v opozici, tedy na opačné straně pozemské oblohy než je nyní Slunce. Proto je snadno viditelná po celou noc v souhvězdí Panny, nedaleko pěkné dvojhvězdy Porrima (též gama Virginis). V noci z 16. na 17. dubna se poblíž planety také ocitne téměř úplňkový Měsíc.

Obdélníková mapka ukazuje výhled nad jižní obzor, kde můžete v noci z 16. na 17. dubna obdivovat seskupení Měsíce a Saturnu.

Kvůli všem ostatním tělesům Sluneční soustavy si musíme přivstat. Venuše vychází hodinu před Sluncem a tvoří dominantu jihovýchodního obzoru. S pomocí triedru nebo menšího dalekohledu lze v ještě menších výškách a se značnými obtížemi zahlédnout také Merkur, Jupiter a Mars. První z nich se ale úhlově blíží ke Slunci, takže se její viditelnost zhoršuje, naopak v případě Jupiteru a Marsu se můžeme v dalších dnech a měsících těšit na čím dál lepší výhled.

V ranních hodinách 22. a 23. dubna planeta Země proletí proudem prachových částic uvolněných z jádra komety označované 1861/G1 Tatcher, který na nebi vykreslí relativně bohatý meteorický roj tzv. Lyrid. Označení vychází z toho, že meteory budou jakoby vylétat ze souhvězdí Lyry (poblíž hvězdy Vega). Roj je známý již od středověku, nejstarší písemné záznamy pochází od čínských pozorovatelů z roku 687 našeho letopočtu. Jejich letošní návrat ale nebude výjimečný – pozorování ruší Měsíc, takže zahlédneme jen několik „padajících hvězd“ za hodinu.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. dubna 2011 na 23 hodin letního středoevropského času (15. dubna tedy platí pro 22 hodin a 30. dubna pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdeme, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Bezesporu nejnápadnějším obrazcem jarní oblohy je Velký vůz, který zvečera najdeme přímo nad hlavou. Vůz tažený koňmi si v těchto místech představovali už obyvatelé Mezopotámie. Ve skutečnosti je ale součástí rozsáhlého souhvězdí Velké medvědice, kterou v této části nebe „viděli“ nejen Babylóňané, ale také američtí Indiáni a kočující národy dálného východu. Původ označení je nejspíš pozůstatkem z doby kamenné, kdy pralidé migrovali z Evropy, přes Sibiř a Beringovu úžinu na americký kontinent. Například v Homérově Iliadě se o souhvězdí střídavě mluví jako o Vozu a o Medvědovi. V moderní literatuře, především severoamerické, se však můžeme setkat také s označením „Velká naběračka“ nebo „Pánvička“.

Velká medvědice je třetí největší souhvězdí pozemské oblohy (po Hydře a Panně), takže není divu, že obsahuje celou řadu zajímavých objektů. Mezi skutečné skvosty patří dvojice galaxií M 81 (též NGC 3031) a M 82 (NGC 3034). Obě nalezl německý hvězdář Johann Elert Bode v roce 1774. Doslova je popsal: „31. prosince 1774 jsem našel, s dalekohledem sedm stop dlouhým, dvě malé mlhavé skvrny méně než 3/4 stupně od sebe, nedaleko hlavy Velké medvědice a poblíž východní hvězdy ‘d’ v jejím uchu. Skvrna alfa (= M 81) se jevila víceméně kruhová a ve středu měla husté jádro, druhá, beta, (= M 82) byla slabší a protáhlá.“
Moderní studie naznačují, že se jedná o dvě obří galaxie, které s několika desítkami menších hvězdných ostrovů tvoří řídkou skupinu vzdálenou asi 12 milionů světelných roků. Představují tak jeden z nejbližších systémů galaxií k naší tzv. Místní skupině.

Galaxie M 81 a M 82 nejen obíhají kolem společného těžiště, ale také se díky gravitační vazbě výrazně deformují. Před několika desítkami milionů roků se dostaly na vzdálenost pouze 100 tisíc světelných let. Přiblížení u nápadnější z nich (M 81) stimulovalo vznik nádherných spirál a vytvoření obrovské obálky horkého plynu a osamocených hvězd, u druhé (M 82) naopak vedlo ke zborcení původně veliké diskové galaxie a vzniku turbulentních proudů plynu a prachu.

V temných mračnech M 82 dodnes existuje celá řada hvězdných porodnic, kde se překotně rodí nové stálice. Mnohé z nich končí explozí supernovy, jejichž rozpínající se obálky podporují další tvorbu hvězd. Na první pohled roztrhaná a „zanikající“ galaxie, za jakou byla M 82 v minulosti vydávána, tak představuje „bublající kotel“, kde se rodí nové hvězdy ne po stovkách či po tisících, nýbrž rovnou po milionech.

Unikátní je i M 81. V jejím centru se totiž nachází veleobří černá díra o hmotnosti asi 70 milionů hmotností Slunce (zhruba 15x hmotnější než v případě naší Galaxie). V bezprostředním okolí byl dokonce identifikován disk horkého plynu, který po spirále padá do černé díry. Díky tření se přitom ohřívá na teploty mnoha milionů stupňů Celsia. Obě galaxie se tedy řadí mezi podivuhodné astrofyzikální laboratoře, na které se pravidelně zaměřují nejen pozemské, ale také kosmické observatoře.

Ve zkrácené podobě vyšlo v příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

Kometáře jsou uzavřeny.

Bottom