Top

Co nás čeká na obloze v únoru 2012?

Jiří Dušek, Pátek, 3. Únor 2012

Druhá polovina února (a také počátek března) nabízí v tomto roce nejlepší výhled na planetu Merkur. Jelikož se Merkur kolem Slunce pohybuje ve vzdálenosti od 46 do 70 milionů kilometrů, při pohledu ze Země ho nikdy neuvidíme od Slunce dál než 28 stupňů. Proto také zapadá nanejvýš o dvě hodiny později (nebo o stejnou dobu dříve vychází).

Přesto všechno není obtížné Merkur spatřit. Z místa s dobrým výhledem nad západní obzor zhruba půl hodiny po západu Slunce najdeme Venuši a pod ní i Merkur. Bohužel, pohled dalekohledem bude zklamáním. Obraz kazí nejen neklid zemské atmosféry a malý úhlový průměr planety, ale též fádnost Merkurova povrchu. Už v menších dalekohledech si určitě všimneme, že jeví fázi podobně jako náš Měsíc. Navíc mohou být viditelné i temnější a světlejší oblasti v osvětlené části, stejně jako nepravidelné záhyby a boule na terminátoru. Nejedná se ale o skutečné povrchové útvary, nýbrž pouze o optickou iluzi.

Obdélníkový výřez zobrazuje výhled nad západní obzor, kde můžeme konec měsíce nízko nad obzorem jen několik desítek minut po západu Slunce sledovat planetu Merkur a Venuši, kolem kterých projde i Měsíc.

Merkur pozorovali již Sumerové někdy ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. V řečtině planeta dostala hned dvě jména: pokud byla na ranní obloze, tak Apollo, pokud se zjevila po západu Slunce na večerním nebi, tak Hermes. Hermes byl Božím poslem a římské mytologii mu byl protějškem bůh obchodu, cestování a zlodějů – Merkur. Jméno si vysloužil nejspíš pro své „rychlé“ přesuny z jedné strany Slunce na druhou.

Merkur není v únoru jedinou viditelnou planetou. V jeho sousedství snadno zahlédneme i Venuši a Jupiter. Počátkem února od sebe budou vzdáleny asi 40 úhlových stupňů, koncem února se přiblíží na 12 úhlových stupňů. Později v noci se nad východem objeví i Mars, zdobící souhvězdí Lva, a o něco později i Saturn v Panně.

Průvodcem panteonem planet bude i v únoru Měsíc. Ve čtvrtek 9. února jej zahlédneme u oranžového Marsu. O tři dny později jeho úzký srpek projde kolem Saturnu a také hvězdy Spica. Ve středu 22. února večer se ocitne u Merkuru, v pátek 24. února a v sobotu 25. února ozdobí Venuši. Následující večer pak zazáří u Jupiteru.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. února 2012 na 22 hodin středoevropského času (15. února platí pro 21 hodin a 29. února pro 20 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Polovina února (a také polovina března) je ideální k pokusu zahlédnout na večerní obloze zodiakální světlo. Podmínkou bude velmi tmavá obloha, bez rušivého světelného znečištění, a také dobrá adaptace našeho zraku na tmu. Jako zodiakální světlo se označuje slabá zář noční oblohy v místech, kudy prochází ekliptika. S rostoucí úhlovou vzdáleností od Slunce jas zodiakálního světla rychle klesá, mění se v extrémně slabý zodiakální pás, avšak přesně na opačné straně Slunce (tzv. antisolární bod) se opět zjasňuje. Tato část se označuje jako protisvit.

Ze severní polokoule se zodiakální světlo nejlépe pozoruje tehdy, když ekliptika svírá při východu nebo západu Slunce s obzorem nejvyšší úhel. Tedy za večerního soumraku několik týdnů kolem jarní rovnodennosti. Anebo za ranního rozbřesku kolem podzimní rovnodennosti. Zodiakální světlo má zpravidla menší jas než Mléčná dráha a je patrné nejvýš padesát stupňů nad obzorem. První vědecký popis tohoto jevu pochází od Giovanni D. Cassiniho z roku 1683, znám byl ale již ve starověku.
Protisvit, známý též pod německým označením Gegenschein, je natolik nevýrazný, že jej na světlé evropské obloze nikdy nezahlédneme. Má podobu oválné skvrny o šířce až 10 stupňů a délce 20 stupňů. Nejlépe je pozorovatelný v době, kdy se antisolární bod nachází mimo Mléčnou dráhu, tedy od února do dubna, nebo od září do listopadu. Jeho objev se připisuje Espirit Pezénasovi, který jej v roce 1973 popsal Pařížské akademii věd.

Zodiakální světlo vzniká rozptylem slunečního světla na prachových částicích, které kolem roviny ekliptiky vytváří obrovský, plochý prstenec sahající do vzdálenosti 750 milionů kilometrů (tj. 5 astronomických jednotek) od Slunce. Koncentrace meziplanetárního prachu o rozměru od tisíciny do desetiny milimetru je ale neobyčejně malá – průměrná vzdálenost prachových zrnek se pohybuje od 5 do 10 kilometrů. Materiál pochází ze srážek kamenných planetek v oblasti za dráhou Marsu a rozpadajících se komet.

Existuje přitom domněnka, že hlavním zdrojem protisvitu je luminiscence „ohonu“ naší Země (tj. iontů vznikajících interakcí částic vysoké atmosféry Země se slunečním větrem). V takovém případě by měl Gegenschein jiný původ než klasické zodiakální světlo.

Výzkum tohoto astronomického jevu je každopádně v plenkách. Kuriózní je, že k jeho poznání přispěl i Brian May, kytarista skupiny Queen. I když svoje postgraduální studia na 36 roků přerušil kvůli hudební kariéře, došlo k tak malému posuvu v poznání, že mohl v roce 2007 vydat rigorózní práci na téma „Radiální rychlosti v zodiakálním prachovém oblaku“.

Ve zkrácené podobě vyšlo v příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

Kometáře jsou uzavřeny.

Bottom