Top

Co nás čeká na obloze v druhé polovině dubna 2012?

Jiří Dušek, Pondělí, 16. Duben 2012

Také v dubnu bude největší ozdobou večerní oblohy planeta Venuše, jež na nebi doprovodí další tři planety – Jupiter, Mars a Saturn. Viditelnost Jupiteru, největší planety Sluneční soustavy, kterou naleznete nad západním obzorem, se ale rychle zhoršuje, takže se na sklonku měsíce začne ztrácet v záři naší denní hvězdy. Naopak Mars se Saturnem jsou až na ranní rozbřesk pozorovatelné prakticky po celou noc.

Planeta Venuše je nyní natolik úhlově daleko od Slunce, že ji můžeme zahlédnout i na denní obloze. Jenom musíme vědět, kde přesně se nalézá. Pokud totiž mineme správné místo jenom o několik stupňů, rychle planetu ztratíme z dohledu. Naše šance také klesají při zakaleném nebi a v době, kdy se planeta nachází nízko nad obzorem.

Přes den lze Venuši nejsnadněji zamířit pomocí automaticky naváděného dalekohledu. Pokud takovým přístrojem nedisponujeme, pak lze využít Měsíc či Slunce. Nejdříve se podíváme na jedno z těchto dvou těles (u Slunce pozor na jeho oslnivý jas) a pak dalekohled posuneme správným směrem. O kolik a kam zjistíme nejsnadněji pomocí počítačového atlasu hvězdné oblohy. Výhodou je, že si na Měsíci nebo Slunci ověříme správné zaostření. Při pozorování si můžeme pomoci také tak, že kolem okuláru umístíme neprůhlednou černou látku, do které se zahalíme a zrak adaptujeme na menší úroveň osvětlení. Snáze si pak nepříliš nápadné Venuše povšimneme.

Největší šance ulovit Venuši budeme mít odpoledne v úterý 24. dubna a ve středu 25. dubna. Tehdy totiž kolem ní projde Měsíc. Pokud nalezneme jeho úzký srpek, pak na čisté, průzračné obloze snadno spatříme nedaleko, směrem nahoru od Měsíce, i Venuši. Stačí ale jen mírný zákal, natož pak mraky a planeta rychle zmizí z dohledu.

Celooblohová mapka je nastavena na 15. dubna ve 22 hodin letního středoevropského času a pro 30. dubna na 21 hodin letního středoevropského času. Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Jednou z dominant souhvězdí Býka, který je pozorovatelný stále i teď v dubnu, je otevřená hvězdokupa Plejády (M 45). Při pohledu bez dalekohledu vypadají jako desítka hvězd poskládaná do miniatury „Velkého vozu“ o úhlovém průměru jenom dva stupně. Menší dalekohled přidá dalších dvacet blyštivých stálic s nevýrazným modrým odstínem, přímo ve středu hvězdokupy je patrná těsná dvojhvězda. Celkem Plejády obsahují pět set hvězd, pro větší přístroje jsou ale příliš řídké.

Drobné, ale nepřehlédnutelné seskupení získalo pozornost mnoha dávných kultur. A nejen na severní polokouli. Své místo mají v mytologii původních obyvatel Austrálie či Nového Zélandu, Peršanů, Číňanů, Májů, Aztéků i severoamerických Indiánů. Zmínka o nich je v Bibli i Koránu, jejich vyobrazení lze najít na tzv. Disku z Nebry, pocházejícím z doby bronzové. V antickém středomoří východ Plejád za svítání oznamoval počátek období vhodného pro mořeplavby, naopak jejich západ před východem Slunce setbu pšenice. Některé z hvězd v minulosti dokonce získaly vlastní jméno – nejjasnější se jmenuje Alcyone, vlevo s ní sousedí dvojice Atlas a Pleione, vpravo Merope, Electra, Maia a další.

Stáří hvězdokupy, která vyplňuje prostor o průměru pouhých dvaceti světelných let, se odhaduje na 90 milionů roků a její vzdálenost na čtyři sta světelných let. Plejády obsahují exotické bílé trpaslíky (jádra zaniklých hvězd podobných Slunci) a hnědé trpaslíky, kteří představují mezistupeň mezi planetami a klasickými stálicemi. Mezi všemi obzvlášť vyniká Pleoine – hvězda s hmotností 3,5 hmotnosti Slunce a s průměrem 3,2 průměru Slunce, která se kolem své osy otočí jednou za pouhého půl dne. Následkem tak rychlé rotace unikají v oblasti rovníku z Pleione proudy horkého plynu, jež způsobují měřitelné změny celkové jasnosti. Plyn přitom kolem hvězdy vytváří komplikované struktury, které se navzájem různě proplétají, stlačují a ochlazují. Existují také náznaky, že kolem této zářivé hvězdy obíhá s periodou 35 roků menší průvodce. Jeho existence ale nebyla dosud jasně prokázána. Na fotografiích jsou také patrné prachové mlhoviny obklopující některé jasné hvězdy Plejád. S hvězdokupou však nic společného nemají – ta pouze náhodou prolétá oblakem cizí mezihvězdné látky.

Ve zkrácené podobě vyšlo v příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

Kometáře jsou uzavřeny.

Bottom