Top

Obloha v září 2012

Jiří Dušek, Pondělí, 3. Září 2012

Jen krátce po západu Slunce můžeme za soumraku a velmi nízko nad jihozápadním obzorem pozorovat Saturn a Mars. Další planety Jupiter a Venuše naopak zdobí až ranní oblohu. Jupiter vychází po půlnoci a nalezneme jej v souhvězdí Býka. Venuše se nad východním obzorem objeví asi tři a půl hodiny před Sluncem, 12. a 13. září ji navíc zastihneme v těsné blízkosti hvězdokupy Jesličky (též M 44) ze souhvězdí Raka. Po celou noc se pak na rozhraní souhvězdí Ryb a Velryby můžeme podívat na Uran.

Uran je třetí největší planetou a kolem Slunce obíhá ve střední vzdálenosti 2 miliardy 870 milionů kilometrů (19,2 AU) po téměř kruhové dráze s periodou 84 roků. Má čtyřikrát větší průměr než naše planeta, do jeho objemu by se vešlo 63 Zemí a je pouze 14,5krát hmotnější než Země. V Uranově atmosféře se setkáme s  amoniakovým ledem či metanem, který silně pohlcuje červené světlo a vytváří charakteristické modrozelené zabarvení planety. Uhlovodíková mlha nám navíc zahaluje pohled do nižších partií.

Rotační osa planety je vůči rovině oběžné dráhy skloněna pod úhlem 98 stupňů. Roční období se proto na Uranu střídají ve srovnání se Zemí docela netradičně. Uran obklopují velmi řídké, tmavé prsteny i systém několika desítek satelitů. Všechny jsou ale velmi slabé, dva nejnápadnější – Titania a Oberon – mají hvězdnou velikost kolem 15 magnitud. Jsou tedy asi deset tisíckrát slabší než nejslabší hvězdy patrné na nebi bez dalekohledu. Titanii a Oberon tudíž zahlédneme pouze v dalekohledu o průměru objektivu větším než 20 centimetrů.

Detailní pohled na Uran v osmdesátých letech 20. století zprostředkovala jedna z nejúspěšnějších meziplanetárních výprav všech dob. Sonda Voyager 1 studovala Jupiter i Saturn, Voyager 2 navíc monitoroval v srpnu 1989 Neptun. Snad nejzajímavější byl u Uranu měsíc Miranda se soustavou hřebenů a údolí, který se v minulosti nejspíš rozbil při srážce s jiným, podobně velikým tělesem. Trosky se však nerozprchly do prostoru, nýbrž se časem sbalily v jedno těleso – stávající Mirandu.

Uran se v září tohoto roku nachází v opozici. Na pozemské obloze se tudíž promítá přesně na opačnou stranu, než se nachází Slunce. Díky své jasnosti 5,7 magnitudy je na hranici viditelnosti bez dalekohledu. V jakémkoli astronomickém přístroji se pak promění v kruhový kotouček se světle zeleným odstínem o průměru kolem čtyř úhlových vteřin. Mezi 21. a 23. zářím pak projde v těsné blízkosti jasné hvězdy 44 Piscium. Jejich úhlová vzdálenost klesne na méně než 1 minutu. Barevný kontrast mezi Uranem a hvězdou bude určitě unikátním vizuálním zážitkem.

V obdélníkovém výřezu je zakreslena část oblohy na rozhraní souhvězdí Velryby a Ryb, ve které se nachází planeta Uran.

Takto blízko si ale budou obě tělesa jenom při pohledu ze Země. Ve skutečnosti je 44 Piscium žlutým veleobrem, který se nachází asi pět set světelných roků daleko. Její stáří se odhaduje na 300 milionů roků, je zhruba 14krát větší než naše Slunce a má asi třikrát větší hmotnost. Dost možná také patří do tzv. Siriovy pohybové skupiny, tj. proudu hvězd zdobícího celou pozemskou oblohu.

Vzhledem k tomu, že se 44 Piscium nachází poblíž ekliptiky, pravidelně ji zakrývá náš Měsíc. Výjimečně se ale může dostat i za některou z planet. Například 21. února 1828 ji nakrátko zakryla Venuše a 21. března 1931 Merkur. Další podobné představení, opět s Venuší, se odehraje až 24. února 2055.

A jak byl vlastně objeven Uran? Optická kvalita dalekohledů byla až do poloviny 18. století velmi špatná, takže se astronomické přístroje nehodily ke sledování málo kontrastních objektů vzdáleného vesmíru. O to větší pozornost se ale věnovala objektům Sluneční soustavy. 13. března 1781 néhodně objevil William Herschel planetu Uran, o šest let později i dva její satelity Titanii a Oberon.

Uran sehrál významnou roli i při objevu poslední planety Sluneční soustavy. Nález Neptunu totiž nebyl náhodný. Jenom několik desetiletí po Herschelově objevu se ukázalo, že se pozorované polohy Uranu stále více liší od těch vypočtených. Tento rozdíl vysvětlili až v roce 1845 John C. Adams a Urbain J. Leverrier přítomností dalšího hmotného tělesa, jehož gravitační pole mělo ovlivňovat pohyb Uranu. Matematici si dokonce troufnuli předpovědět jeho polohu na hvězdné obloze. Johann Galle se svým asistentem Heinrichem d’Arrestem tak 23. září 1846 poprvé zahlédli osmou planetu – Neptun.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. září 2012 na 23 hodinu letního středoevropského času (15. září tedy platí pro 22 hodin a 30. září pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Ve zkrácené podobě vyšlo v příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

Kometáře jsou uzavřeny.

Bottom