Obloha v listopadu 2012
Jiří Dušek, Pátek, 9. Listopad 2012
Pokud bychom měli v tomto měsíci zmínit jediné datum a jediný nebeský úkaz, bude to bezesporu středa 28. listopadu večer. Tehdy totiž dojde k seskupení Měsíce, jasné planety Jupiter, naoranžovělé, zářící hvězdy Aldebaran a hvězdokup Hyády a Plejády ze souhvězdí Býka. Aby toho nebylo málo, proběhne také polostínové zatmění Měsíce. Bohužel, polostínové zatmění nebývá nijak nápadné a projevuje se jen nepatrným zeslabením jasnosti měsíčního kotouče. S ohledem na to, že Měsíc nad obzor vyjde až v době, kdy bude zatmění končit, prakticky ničeho zvláštního si proto tentokrát nevšimneme.

Výřez zobrazuje výhled nad východní obzor, kde bude možné 28. listopadu sledovat seskupení Měsíce, Jupiteru, Aldebaranu a hvězdokup Hyády a Plejády.
Jenom o pár hodin dříve předvede zajímavé divadlo také planeta Venuše. K jejímu pozorování si ale musíme přivstat, představuje totiž dominantu ranní oblohy. Mezi 26. a 27. listopadem projde pouhý jeden úhlový stupeň daleko od planety Saturn. Zátiší navíc doplní, nízko nad obzorem i planeta Merkur.
Od Býkovi hlavy vybíhají východním směrem dva rohy: končí u hvězd beta a dzéta Tauri. V těsné blízkosti druhé z nich nalezneme zbytek po explozi supernovy – Krabí mlhovinu. K tomu, abychom ji zahlédli na vlastní oči, budeme potřebovat větší dalekohled. I přesto se jedná o jeden z nejjasnějších objektů svého druhu. Historie tohoto podivuhodného objektu se začala psát už v šestém tisíciletí před naším letopočtem. Právě tehdy, ve vzdálenosti necelých 7 tisíc světelných let, explodovala hvězda s hmotností asi 9 hmotností Slunce. Její železné jádro nevydrželo vzdorovat tíze svrchních vrstev vodíkového obalu a ve zlomku sekundy zkolabovalo. Elektrony byly za nesmírně vysokého tlaku vmáčknuty do protonů, až vzniklo neutronové jádro o průměru pouhých třicet kilometrů a hmotností větší než celé naše Slunce.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. listopadu 2012 na 22 hodin středoevropského času (15. listopadu platí pro 21 hodin a 30. listopadu pro 20 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.
Během kolapsu jádra se navíc uvolnilo ohromné množství neutrin, z nichž většina bez problémů prošla tělesem hvězdy ven do okolního vesmírného prostoru. Malý zlomek neutrin se ale přeci jenom ve hvězdě zachytil; to stačilo k prudkému zahřátí vodíkového obalu na teplotu mnoha set milionů stupňů Celsia. Ihned vznikla rázová vlna s rychlostí přes dvacet tisíc kilometrů za sekundu, která hvězdu zcela rozmetala. Stálice se naposledy zjasnila jako tzv. supernova, aby po ní nakonec zůstala pozvolna se rozplývající mlhovina (trosky jejího obalu) a chladnoucí neutronová hvězda (zkolabované jádro).
Celých 7 tisíc roků trvalo, než informace o události dospěla rychlostí světla až k planetě Zemi. Podle záznamů čínských hvězdářů se explodující hvězda na nebi poprvé objevila ráno 4. července 1054. Její jasnost rostla den ode dne, až překonala i nápadnou Venuši. Celých 23 dní byla dokonce pozorovatelná i na denní obloze! Pak však začala supernova opět slábnout, aby 17. dubna 1056 lidským zrakům zmizela nadobro.
Dalších sedm století se nic nedělo, zapomenuty byly i záznamy čínských hvězdářů. Až teprve roku 1731 narazil anglický astronom John Bevis na zvláštní a nepříliš výraznou skvrnku u hvězdy dzéta Býka. Sice připomínala slabou kometu, polohu však neměnila. Proto ji John Bevis zakreslil do atlasu Uranographia Britannica. O tři desetiletí později mlhovinu nezávisle objevil francouzský astronom Charles Messier. Shodou náhod ji také zařadil na první místo seznamu „mlhavých“ objektů, jež by se mohly plést s tehdy hojně hledanými kometami. Od té doby nese označení M 1. Poněkud netradiční jméno však mlhovina dostala až od anglického hvězdáře Lorda Rosseho, kterému v polovině 19. století připomněla klepeto kraba.
Skutečné dějiny výzkumu Krabí mlhoviny začaly ve 20. století. Rozborem přicházejícího světla zjistil Američan Vesto Slipher, že se mlhovina rozpíná. Změny vzhledu potvrdilo i srovnání fotografických záběrů pořízených s odstupem několika roků – jak mlhavé detaily, tak i jemná vlákna, vše se v Krabovi měnilo. Z tempa rozpínání se navíc dalo odhadnout, že objekt vznikl někdy před devíti sty roky.
Výzkum se nezastavil. Australský radioteleskop Sea Interferometr v Dover Heights nedaleko Sydney, jenž využíval k pozorování odraz rádiových vln od mořské hladiny, krátce po druhé světové válce objevil na nebi celou řadu velmi nápadných zdrojů rádiového záření, mezi nimi i Krabí mlhovinu. V dubnu 1963 zachytila výšková raketa Aerobee rentgenové záření přicházející ze stejného místa oblohy a 8. listopadu 1968 byl v mlhovině nalezen i zábleskový zdroj rádiového záření – pulsar označovaný PSR 0531+21. Neobyčejně krátkou periodu záblesků o délce pouhých 33 milisekund odhalil obří radioteleskop Arecibo na ostrově Portoriko.
Posledním střípkem k definitivnímu poznání pravé podstaty M 1 nakonec přispěl náš nejbližší kosmický soused. 15. ledna 1969 totiž přecházel přes Krabí mlhovinu Měsíc. Z okamžiku, kdy zakryl čerstvě objevený pulsar, bylo možné přesně identifikovat optický protějšek rádiového vysílání. A skutečně, u jedné z centrálních hvězd byly vzápětí pozorovány záblesky patrné i ve viditelném světle, které nastávaly se stejnou periodou 33,1 milisekundy jako přicházející rádiové vysílání. Potvrdily se tak teoretické představy o vzniku neutronových hvězd při kolapsu jádra velmi hmotné hvězdy, která explodovala jako supernova.
Neutronová hvězda, kterou sledujeme v Krabí mlhovině, má průměr méně než 30 kilometrů a otočí se kolem své osy 33krát za sekundu. Na pozemské obloze je přibližně 200 tisíckrát slabší než nejslabší hvězdy viditelné bez dalekohledu. I když má neutronová hvězda tak malé rozměry, díky povrchové teplotě přesahující jeden milion stupňů Celsia září stejně jako celé naše Slunce.
V rentgenovém oboru elektromagnetického spektra jsou v blízkosti pulsaru patrné výtrysky nabitých částic dosahující rychlosti až poloviny rychlosti světla. Rozpínající se prstence a rázové vlny, turbulentní víry a další pozoruhodné úkazy lze vystopovat do vzdálenosti několika světelných roků. Všechny tyto jevy jsou nejspíš vytvářeny silným magnetickým polem a nabitými částicemi v okolí neutronové hvězdy. Miliony stupňů horké plazma pak ohřívá okolní plyn a udržuje mlhovinu v zářivém stavu. Odhaduje se, že Krabí mlhovina vyzáří za stejnou dobu tolik energie jako 100 tisíc Sluncí!
V rozpínající se obálce, která má průměr asi deset světelných roků, přitom sledujeme zplodiny jaderného hoření, kdysi probíhajícího v centrálních oblastech dnes již neexistující hvězdy – kyslík, uhlík, dusík, železo a další těžší prvky. Ty obohatí okolní mezihvězdný plyn a stanou se součástí nové, budoucí generace hvězd a samozřejmě i planet.
Zdravím Vás.Díky Vašemu článku a přiložené mapce obloha v září jsem našel planetu Uran za což Vám moc a moc děkuji.mám však dotaz,od té doby jsem již planetu Uran nemohl najít,tak se Vás chci zeptat,zda je tato mapka a poloha Uranu ještě aktuální ??? Našel jsem ho díky nedaleké poloze od hvězdy,kdy se Uran s hvězdou jevil jako dvojhvězda.Děkuji Milan Fabo
Zdravim
Vyhledavaci mapka na Uran ze zari jiz aktualni nebude. Poloha Uranu se meni, je dobre pouzivat mapky, ve kterych je znazornen pohyb teto planety mezi hvezdami, napr. tato ze Sky&Telescope http://media.skyandtelescope.com/documents/Uranus-Neptune-2012.pdf
Preji hezky den,
Martin M.