Top

Obloha v lednu 2013

Jiří Dušek, Pondělí, 7. Leden 2013

Jupiter je největší a na detaily bezesporu nejbohatší planeta, která se zrodila v okolí Slunce. Právě počátkem roku 2013 na ni přitom máme ten nejlepší výhled. V pondělí 21. ledna a v úterý 22. ledna 2013 ve večerních hodinách také vytvoří skvostné seskupení s Měsícem v první čtvrti a hvězdokupou Hyády ze souhvězdí Býka.

Výřez zobrazuje výhled nad jižní obzor, kde můžeme 21. a 22. ledna 2013 pěkné seskupení Měsíce a Jupiteru.

Jupiter se pohybuje kolem Slunce ve střední vzdálenosti 780 milionů kilometrů prakticky po kruhové dráze. Každý rok na hvězdné obloze posune o 30 úhlových stupňů, tj. jedno zvířetníkové souhvězdí, a do opozice se dostane vždy o měsíc později. Přestože je nejhmotnější planetou (více než třistakrát hmotnější než Země), má vzhledem ke svým rozměrům malou hustotu. Jeho složení je podobné spíše Slunci než kamenným planetám. Ve vnějších oblastech, kde je teplota -120 stupňů Celsia, je vodík a helium v plynném stavu. Blíže k centru tlak, hustota i teplota narůstají, takže se plyn mění v tekutinu a nakonec v pevnou látku. Tento přechod je ale postupný, nikde nenarazíme na ohraničený pevný povrch, tak jak jej známe ze Země.

První, co každého pozorovatele v dalekohledu zaujme, však nebude Jupiter sám, nýbrž čtyři jeho největší satelity. Jako „hvězdy“ páté velikosti jsou patrné i v triedru upevněném na stativu anebo v nejlevnějších astronomických přístrojích z diskontních supermarketů. Ostatně, všiml si jich už v roce 1610 Galileo Galilei – odtud alternativní název Galileovské měsíce.
Jupiterův systém právem evokuje pohled na malou „sluneční soustavu“. Počet viditelných měsíců se totiž každou noc různí – některý z nich se může schovat za planetu, anebo naopak přecházet před ní. Nejblíže se pohybuje Io, následuje Europa, Ganymedes a nejvzdálenější je Kallisto. Celkem Jupiter obklopuje několik desítek dalších těles, všechna jsou ale natolik slabá, že je běžně dostupnými dalekohledy nezahlédneme.

Jupiter se nám bude na prvním pohledu zdát mdlý a rozmazaný. Pokud jej ale budeme sledovat pravidelně a navíc získáme přístup k dalekohledu o průměru objektivu větším než patnáct centimetrů, brzo odhalíme celou řadu jemnějších detailů, světlých a tmavých oválů, záhybů i zálivů. Nejnápadnější jsou dva pásy rovnoběžné s rovníkem – Severní a Jižní rovníkový.
Všimnout si můžeme také Velké červené skvrny. Název však klame, skvrna není nijak nápadná, i když kdysi zřejmě měla načervenalý odstín. Jedná se o oblast vyššího tlaku, která se v podobě ohromného víru otáčí jako kulička v ložisku mezi dvěma sousedními atmosférickými proudy. Její šířka se pozvolna mění v rozmezí 25 až 40 tisíc km (ve směru východ-západ), její délka od 12 do 14 tisíc km (ve směru sever-jih). Kolem dokola se proti směru hodinových ručiček otočí jednou za deset dní.

Na snímcích z kosmických sond sice Jupiter hýří všemi barvami, avšak barvami umělými, které odborníkům zvýrazňují jemnější detaily. Navíc se řada záběrů pořizuje v infračerveném a ultrafialovém oboru elektromagnetického spektra, které na vlastní oči nedokážeme vůbec vnímat. Ve skutečnosti je tedy Jupiterův svět mnohem bledší. Odstíny atmosférických útvarů má na svědomí odlišné chemické složení oblaků v různých výškách (krystalky i kapky vody, metanu, amoniaku a dalších exotických látek). Zhruba řečeno, světlejší oblasti jsou výše položené vzestupné proudy, naopak tmavší níže položené sestupné proudy.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. ledna 2013 na 22 hodin středoevropského času (15. ledna platí pro 21 hodin a 31. ledna pro 20 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Jiný zajímavý objekt počátku roku 2013 najdeme zvečera přímo nad jižním obzorem – Velkou mlhovinu v souhvězdí Orion. Jelikož je v katalogu sestaveném v 18. století francouzským astronomem Ch. Messierem uvedena pod pořadovým číslem 42, označuje se také jako M 42.

Na tmavé obloze může Mlhovina v Orionu v menších dalekohledech připomínat letícího netopýra. Na severním okraji má totiž nápadný temný záliv – tzv. Sinus Magnus, v jehož jižním sousedství se nachází systém řady hvězdy, pojmenovaný dle čtyř nejjasnějších hvězd seskupených do lichoběžníku označovaný jako Trapez. Celá M 42 má v průměru asi jeden stupeň, takže s ohledem na vzdálenost měří více než třicet světelných roků.

Barevné fotografie Mlhoviny v Orionu jsou právem součástí většiny astronomických časopisů. Jedná se totiž o jeden z nejbližších zářících oblaků prachu a plynu. Nejjasnější složka Trapezu je totiž natolik horká, že její ultrafialové fotony ohřívají okolní vodík na teplotu několika tisíc stupňů. Agresivní záření současně vytváří v oblaku několik světelných roků velikou výduť, jejíž stěny tvoří jemnou mlhovinu M 42. Za nimi se nachází rozsáhlé, zcela temné molekulové mračno, ve kterém stále ještě vznikají nové hvězdy.

Běžně dostupnými dalekohledy spatříte v M 42 jenom několik hvězd, pozorování v infračerveném oboru elektromagnetického spektra však ukazují, že jde o pouhou špičku ledovce. Ukrývá se zde kupa několika stovek stálic, mezi které patří i hvězda s hmotností kolem třiceti hmotností Slunce.

Jak by tedy mlhovina vypadala, kdybyste se k ní vydali v nějaké virtuální kosmické lodi? Rychlostí světla byste sice cestovali asi tisíc šest set roků, ale určitě by to stálo za to. Pohled na barevné variace mlhoviny s šedozeleným zabarvením a s červenofialovými pruhy ozařované několika desítkami neobyčejně jasných hvězd, by byl skutečně nezapomenutelný. Některé ze stálic by dokonce obklopovaly pozůstatky zárodečné látky, tzv. proplydy – protoplanetární disky. Celkem jich bylo nalezeno více než sto padesát.

Ve všech případech se jedná o zámotky plynu a prachu, ve kterých mohou vznikat nové planety. Každý z nich měří napříč zhruba sto miliard kilometrů, tedy osmkrát více než naše Sluneční soustava, jejich hmotnosti se odhadují až na 730 hmotností Země. Pomocí Hubblova kosmického dalekohledu byly v těchto obálkách dokonce pozorovány různě veliké prachové částice – od velikosti jemného cigaretového kouře až po zrníčka písku. Podobně zřejmě vypadalo i okolí Slunce před čtyřmi a půl miliardami roků, kdy se tvořila Země.

Světlo hvězd je však pro takové útvary značně nepřátelské. Doslova a do písmene je likviduje. Stáří proplydů nepřevyšuje milion roků, je tedy srovnatelné se stářím celé mlhoviny. Odborníci se přitom shodují v názoru, že za pouhých 100 tisíc roků bude zlikvidováno 90 procent všech prachových obálek. Ve zbývajících deseti procentech by ovšem mohly vzniknout planety.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

Kometáře jsou uzavřeny.

Bottom