Top

Obloha v květnu 2013

Jiří Dušek, Čtvrtek, 2. Květen 2013

Ačkoli tělesa Sluneční soustavy v průběhu májových dní vytvoří několik zajímavých seskupení, všechna se odehrají za soumraku, nízko nad obzorem. Jejich lov tudíž nebude nijak snadný, bez dobrého výhledu z vysokého kopce a průzračného ovzduší pak bude téměř nemožný.
Ihned po západu Slunce můžeme nad západním obzorem hledat Venuši s Jupiterem. Těžší to bude s Venuší, která zapadá nejvýše tři čtvrtě hodiny po Slunci. Ve druhé polovině května se k nim přidá i Merkur. Mezi 24. a 29. květnem vytvoří zajímavé seskupení, které pohodlně zahlédneme v dalekohledu se zorným polem o průměru jen pět stupňů.

Mapka ukazuje výhled nad severozápadní obzor, kde krátce po západu Slunce můžeme koncem května zahlédnout seskupení Venuše, Merkuru a Jupiteru.

Planeta Saturn prošla v dubnu opozicí, takže se stále nachází vůči planetě Zemi téměř přesně na opačné straně než Slunce. Najdeme ji v souhvězdí Vah, je viditelná prakticky po celou noc a ve středu 22. května kolem ní projde i Měsíc.

Zajímavé je, že Měsíc nemusí být jediným známým, přirozeným satelitem naší planety. Mezi první „druhé průvodce“ Země patří těleso nalezené roku 1846 Fredericem Petitem, ředitelem hvězdárny v Toulouse. Bylo spatřeno hned třemi pozorovateli večer 21. března 1846 a Petit na základě jejich záznamů spočítal, že se pohybuje po eliptické dráze s periodou dvě hodiny a čtyřicet pět minut ve vzdálenosti od 3570 kilometrů do pouhých 11,4(!) kilometrů. Petit také o patnáct roků později přišel s myšlenkou, že přítomnost jiného malého satelitu vysvětluje sledované občasné změny v pohybu našeho Měsíce.

Seriozní astronomové jeho nálezy ignorovali a Petitův nesmyslný satelit by nejspíš skončil v kabinetu astronomických kuriozit, kdyby se ovšem o malém průvodci nezmínil v knize Ze Země na Měsíc samotný Jules Verne. Druhý satelit Země se tak stal značně populární a řada hvězdářů věnovala celé roky jeho hledání. Tím to však rozhodně neskončilo a předpovězeny byly i další „měsíce“. Tak například roku 1889 Georg Waltemath z Hamburgu na základě gravitačních vlivů těchto objektů na Měsíc vypočítal, že jsme obklopeni celým systémem těles: jedno z nich má průměr až sedm set kilometrů a nachází se ve vzdálenosti kolem jednoho milionu kilometrů. Občas prý v noci svítí stejně jako Slunce a dokonce byl „pozorován“ jeho přechod přes sluneční disk. A jelikož ho roku 1918 tehdejší módní astrolog Sepharial pokřtil na Lilith, začal se zobrazovat temný satelit i v mnoha horoskopech.

Seriozním hledáním možného souputníka se na začátku našeho století zabýval až William H. Pickering, americký astronom, který mimo jiné nalezl devátý Saturnův měsíc Phoebe. Jeho teoretické závěry však byly jednoznačně negativní: kdyby se na oběžné dráze ve výšce několika set kilometrů pohybovalo těleso o velikosti jenom několika metrů, viděli bychom ho i bez dalekohledu jako světlý bod o jasnosti kolem pěti magnitud. Proto také Pickering žádné takové těleso nehledal, nýbrž se zaměřil na zcela jiné místo: okolí Měsíce. Na počátku dvacátého století však po důkladné fotografické přehlídce došel k závěru, že ani na jeho oběžné dráze nemůže existovat žádné těleso větší než tři metry.

Jinou studii provedl v padesátých letech dvacátého století Clyde Tombaugh, jenž prostřednictvím systematického prohledávání fotografických desek objevil roku 1930 Pluto. První výsledek hledání druhého Měsíce přišel na podzim 1954, kdy narazil na malý satelit ve výšce 700 kilometrů a druhý o tři sta kilometrů výše. Nikdo jiný je ovšem nezahlédnul, a tak byla celá prohlídka po pár letech prohlášena za negativní.

Žádné velké těleso, byť si ho přál i slovutný Jules Verne, tedy v okolí Země neexistuje. To však neznamená, že naše planeta nemůže alespoň dočasně nějaké takové těleso získat. Stačí, když se setkáme s planetkou, jež prolétne svrchními vrstvami atmosféry, ztratí rychlost a usadí se na oběžné dráze. Takový „měsíc“ však nedoprovází Zemi nijak dlouho: při každém průletu přízemím se opět zbrzdí a za několik málo oběhů shoří jako klasický meteor. Stejně tak je omezena i doba pobytu malého tělesa na dráze kolem Měsíce, jakkoli je takové zachycení málo pravděpodobné. Těleso se totiž na jeho povrch zřítí v průběhu několika málo roků nebo desetiletí.

Poslední místa, kde by se mohly vyskytovat nějaké družice Země, představují některé z tzv. Lagrangeových libračních bodů. Dva takové body jsou umístěny na spojnici Země-Měsíc, ty jsou ale značně nestabilní, další dva na zemské dráze, šedesát stupňů před a za planetou při pohledu od Slunce. Pod vlivem okolních těles a samozřejmě i Slunce však pro větší tělesa také neposkytují dlouhodobější útočiště. Druhý měsíc tedy neexistuje. Buďme ale vděční i za ten jediný.

Celooblohová mapka je nastavena na 1. května 2013 na 0 hodin letního středoevropského času (15. května tedy platí pro 23 hodin a 31. května pro 22 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdeme, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.

Jiří Dušek Jiří Dušek

Komentáře

Kometáře jsou uzavřeny.

Bottom