Co nás čeká na obloze v červnu 2009?
Jiří Dušek, Pondělí, 1. Červen 2009
Při procházce sluneční soustavou nám tentokrát pomůže Měsíc, který se v průběhu června přiblíží ke všem snadno viditelným planetám. V neděli 31. května a v pondělí 1. června večer jej zastihneme poblíž Saturnu, jenž se nachází v souhvězdí Lva. Saturn je patrný již za soumraku a zapadá kolem půlnoci. V téže době vychází na opačné straně Jupiter, promítající se do souhvězdí Kozoroha. Měsíc kolem něj projde mezi 12. a 14. červnem.
Po celý kalendářní měsíc za ranního svítání nízko nad východem zahlédneme nepřehlédnutelnou Venuši a poněkud slabší Mars. Obě tělesa se nachází v souhvězdí Berana a nad ránem 19. června se k sobě přiblíží na pouhé dva úhlové stupně. Tentýž den přitom nedaleko najdeme i úzký měsíční srpek. Krátce poté náš nejbližší nebeský soused zmizí ve sluneční záři (nastane nov), aby se objevil na večerní obloze. Poslední červnovou sobotu a neděli jej tudíž opět zastihneme poblíž Saturnu.
Prakticky po celou noc můžeme v červnu sledovat i jedno z nejkrásnějších souhvězdí – Orla. Nebeského dravce vznášejícího se nad Mléčnou dráhou si v této části oblohy (v podobě trojice nápadných stálic alfa, beta a gama Aquilae) představovali již Sumerové. Svědčí o tom nalezené hliněné tabulky a pečetní válečky s vyobrazením nebeského Orla. Jejich označení pak převzali Řekové, Římané a nakonec i beduíni z Arabského poloostrova, kteří skupinu pojmenovávali „an-Nasr at-Ta’ir“. Později se zkomolenina tohoto označení – Altair – vztáhla pouze na nejnápadnější hvězdu a v Orla se „proměnila“ rozsáhlejší část oblohy s řadu slabších stálic.
Jiné národy si však na tomtéž místě představovali jiné obrazce. Například Indům uskupení alfa, beta a gama Aquilae symbolizovalo „Tři kroky Višny“, jednoho ze tří hlavních hinduistických bohů. V čínské mytologii se naopak popisuje jako „Nebeský pastevec“, postava z jednoho z nejznámějších čínských příběhů. Podle legendy se Nebeská tkadlena princezna Chien Niu zamilovala do pastýře Niu Lang. Přestože ona byla nesmrtelná, žili oba manželé na zemi a měli spolu dvě krásné děti.
Když ale Nebeský král zjistil, co se vlastně stalo, poručil armádě, aby mu dceru přivedli zpět. Aby se Niu Lang neutrápil žalem, byl mezi hvězdy nakonec vyzdvižen i on. Oba manžele však navždy odděluje široká řeka – Mléčná dráha. Zatímco na jednom břehu sedí Niu Lang (Vega) věčně tkající barevná oblaka, na druhé straně Chien Niu (Altair) pečuje o jejich dvě děti (Alshain, Tarazed). Setkat se mohou pouze jednou do roka – vždy sedmý den v sedmém měsíci lunárního kalendáře, když vlaštovky celého světa ze svých tělíček vytvoří most přes nebeskou řeku. Tuto noc, když se vítr utiší, pak zaslechneme šeptání slov lásky a stesku Nebeské tkadleny a jejího pastýře. Není divu, že se tentýž den (letos 26. srpna) v Číně slaví svátek vlaštovek – obdoba našeho Valentýna.
Altair z Orla (alfa Aquilae) tvoří jeden z vrcholů obrazce Letního trojúhelníku, který jej na pozemské obloze „spojuje“ s Vegou a Denebem. Trojice nápadných stálic však nemá pranic společného: Vega z Lyry je pouze 25 světelných let daleko, naopak Deneb z Labutě patří mezi nejvzdálenější hvězdy, jaké spatříme bez dalekohledu. Nachází se zhruba stokrát dál!
Celooblohová mapka je nastavena na 1. června 2009 na 23 hodin letního středoevropského času (15. června tedy platí pro 22 hodin a 30. června pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.
Na Altair se díváme ze vzdálenosti 17 světelných let, na sousední Alshain (beta Aquilae) 45 světelných let a Tarazed (gama Aquilae) dokonce pěti set světelných let. Alfa Aquilae se tak řadí mezi nejbližší stálice. Je od Země sice milionkrát dal než Slunce, avšak jenom čtyřikrát dál než Toliman z Centaura, dvakrát dál než Sírius z Velkého psa a jenom v poloviční vzdálenosti oproti Polluxovi z Blíženců.
Povrchová teplota Atlairu se odhaduje na osm tisíc stupňů Celsia a je pouze desetkrát zářivější než naše Slunce. Také její hmotnost není nijak výjimečná (1,8 hmotnosti Slunce), a podobně jako naše denní hvězda i ona stále ještě v nitru spaluje vodík na helium.
Přesto všechno je Altair podivuhodnou stálicí. Neuvěřitelně rychle rotuje – zatímco Slunci trvá jedna otočka téměř jeden kalendářní měsíc, alfa Aquilae to zvládne za necelých deset hodin. Pokud bychom se ocitli na jejím rovníku (samozřejmě za předpokladu, že přežijeme okolní výheň), pak se každou sekundu posuneme o neuvěřitelných tři sta kilometrů. V důsledku rychlého otáčení se jinak kulový tvar hvězdy protáhl do podoby „ragbyového míče“. Zatímco rovníkový průměr Altairu je zhruba 2krát větší než průměr Slunce, polární průměr pouze 1,6krát. Její povrch se navíc vlní a pulsuje – což se projevuje na měřitelných (okem však nepostřehnutelných) změnách celkové jasnosti.
S ohledem na malou vzdálenost je také patrná nápadná změna Altairovy polohy na pozemské obloze vůči vzdálenějším objektům. Každých 5 tisíc let se posune zhruba o jeden úhlový stupeň směrem na severovýchod. Hranice se souhvězdím Delfína překročí odedneška za zhruba 32 tisíc roků.
Altair je jednou z dominant pozemské oblohy – mezi jarním Arkturem ze souhvězdí Pastýře a zimní Capellou z Vozky najdeme pouze jednu jasnější stálici (Vega). Přesto všechno na čas své výsadní postavení ztratila. Krátce před koncem první světové války totiž v souhvězdí Orla vzplála tzv. nova. Její předchůdce byl poprvé fotografován na Harvardské observatoři v roce 1888 jako hvězda 11. velikosti (tj. stokrát slabší než nejslabší hvězdy viditelné bez dalekohledu). Počátkem června 1918 se však začala prudce zjasňovat, takže se 9. června stala vedle Síria a Canopa nejjasnější hvězdou nebe (-0,5 mag). Kdybychom se na ni dívali ze stejné vzdálenosti jako na naše Slunce, byla by téměř milionkrát jasnější! Pak její jasnost začala pozvolna klesat a bez dalekohledu přestala být pozorovatelná na jaře 1919.
Dnes víme, že v těchto místech hvězdného nebe sledujeme poněkud netradiční dvojhvězdu. Ta je složena z bílého trpaslíka o hmotnosti kolem 1,2 hmotnosti Slunce a hvězdy s aktuální hmotností jenom 0,3 hmotnosti Slunce, která je však na konci zářivé existence, takže se nafoukla do podoby tzv. červeného obra. Systém je od nás vzdálen přes jeden tisíc světelných let a tělesa kolem společného těžiště obíhají s periodou pouhé 3 a půl hodiny. Z řídké atmosféry obří hvězdy přitom odtéká na povrch bílého trpaslíka proud horkého vodíku, jehož spodní vrstvy se pozvolna stlačují a zahřívají, až se ve vodíkovém obalu po čase zapálí termonukleární reakce přeměňující vodík na helium. Na Zemi v takovém okamžiku pozorujeme prudký nárůst jasnosti. Vodíkové palivo na povrchu trpaslíka však rychle vyhoří a tak vzápětí nastane pokles na původní jasnost. „Nova“ tedy není označení pro novou hvězdu, nýbrž velmi zajímavý astrofyzikální jev.
Podobné vzplanutí se přitom může zopakovat. Až na výjimky se ale odstup mezi dvěma takovými událostmi počítá na stovky tisíc roků. Souhvězdí Orla se však nachází v Mléčné dráze, takže zde vzplálo již tři desítky nov (naposledy v roce 2008). I když drtivá většina z nich nebyla tak nápadná jako událost z roku 1918, není vyloučeno, že to právě letos opět vyjde.
Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.
