Co nás čeká na obloze v lednu 2010?
Jiří Dušek, Sobota, 2. Leden 2010
V pátek 15. ledna 2010 proběhne zatmění Slunce. Pokud bychom se tento den nacházeli v západní Africe, kolem rovníku v Indickém oceánu, například na Maledivách, jižní Indii, Barmě, Číně nebo alespoň ve Žlutém moři, mohli bychom dokonce sledovat vzácné prstencové zatmění. Vzdálenost Země a Měsíce totiž kolísá v rozmezí od 356 do 407 tisíc kilometrů, proto náš kosmický soused může mít na pozemské obloze o něco menší úhlový průměr než Slunce, takže i když se ocitne mezi Zemí a Sluncem, nedokáže zakrýt celý disk naší denní hvězdy. Vykukovat bude velmi úzké mezikruží (odtud prstencové zatmění Slunce).
Zajímavé je, že tento úkaz, v podobně částečného zatmění, můžeme zahlédnout také z České republiky. Avšak pouze ze severní Moravy a Slezska, navíc v trvání několika málo minut. Například v Ostravě Slunce v ideálním případě nad obzor vychází v 7 hodin 41 minut středoevropského času, přičemž zatmění končí o pouhých devět minut později.
Pozorování tohoto úkazu bude vyžadovat více než jenom štěstí na pěkné počasí. Vyšplhat se také musíme na co největší kopec s vynikajícím výhledem směrem na jihovýchod. V každém případě ale nesmíme zapomenout na vlastní bezpečnost. Ať již budeme pozorovat pouhým okem, dalekohledem, hledáčkem fotoaparátu či videokamery, vždy je nutné chránit se filtry, které dostatečně zeslabí viditelné i infračervené záření. Bez nich je takový pohled nejen nebezpečný, ale dokonce může v extrémním případě vést k trvalé ztrátě zraku!
Mezinárodní rok astronomie, který skončil s posledními vteřinami roku 2009, měl mimo jiné připomenout, že se již 400 roků díváme na hvězdné nebe dalekohledem. Paradoxně, Galileo Galilei většinu nejvýznamnějších astronomických objevů provedl „až“ v roce 1610. Ve čtvrtek 7. ledna to tudíž bude právě čtyři století, co člověk poprvé zahlédl Jupiterovy měsíce. Galileo Galilei doslova uvedl: „Sedmého ledna roku 1610, v první hodinu noci, spočinul můj zrak i na Jupiteru… spatřil jsem, že jej provázejí tři hvězdičky — nevelké, ale přesto jasné. Ač jsem se domníval, že patří mezi hvězdy stálé, přesto jsem byl poněkud udiven jejich rozložením přesně na přímce. Ze strany východní přiléhaly k Jupiteru hvězdy dvě a ze západu jedna.“ Jenom o pár dní později — 15. ledna 1610 — pak došel k závěru, že Jupiter doprovází hned čtyři takové satelity.
Největší planeta Sluneční soustavy září na rozhraní souhvězdí Kozoroha a Vodnáře. Snadno je tedy pozorovatelná ihned po setmění, nízko nad západním obzorem. Není proto obtížné čtyři století starý objev zopakovat.
Velmi dobrý výhled máme i na planetu Mars, který se 29. ledna ocitne v opozici (na opačné straně pozemské oblohy než Slunce) a současně se nejvíc přiblíží k Zemi (na 99,4 milionu kilometrů). Jako dominanta oblohy na rozhraní souhvězdí Lva a Raka pak bude pozorovatelný po celou noc. Ve čtvrtek 7. ledna a v sobotu 30. ledna dokonce v sousedství našeho Měsíce.
Na lednové obloze ale nemusíme sledovat pouze „tanec“ planet Sluneční soustavy. V noci ze soboty 2. ledna na neděli 3. ledna se můžeme podívat na meteorický roj Quadrantid, pojmenovaný podle dnes již nepoužívaného souhvězdí Quadrans Muralis na rozhraní Herkula, Pastýře a Draka. Jeho mateřským tělesem je „planetka“ 2003 EH1, která nejspíš představuje fragment komety C/1490 Y1, jenž se rozpadla zhruba před pěti sty roky.
Obdélníkový výřez zobrazuje výhled nad severovýchod, kde budou ráno 3. ledna pozorovatelné meteory roje Quadrantid.
Quadrantidy patří mezi nejhustší meteorické roje – v ideálním případě lze zahlédnout až sto meteorů („padajících hvězd“) za hodinu. Bohužel, jejich letošní návrat poněkud zkazí Měsíc krátce po úplňku, v jehož svitu zaniknou všechny slabší meteory. I tak by to ale mohla být velmi pěkná podívaná, na níž bude nejlepší výhled v ranních hodinách 3. ledna 2010. A pokud Quadrantid příliš létat nebude, můžeme se alespoň podívat na planetu Saturn, která zdobí souhvězdí Panny a je tudíž viditelná pouze v ranních hodinách.
Souhvězdí Quadrans Muralis není jediné, které na nebi nevydrželo do dnešní doby. Valnou část souhvězdí, která nám defilují nad hlavou, kodifikoval před dvěma tisíci roky Klaudios Ptolemaios. Ve svém epochálním díle Almagest se zmiňuje o 48 nebeských seskupeních, jež označujeme za „klasická“, a která až na jedno používáme dodnes.
Další souhvězdí, ať již v „pustých“ prostorách mezi klasickými, nebo na obloze kolem jižního pólu, zavedli tvůrci nejrůznějších astronomických atlasů 17. a 18. století. Chtěli tak zpřehlednit podobu hvězdné oblohy a v mnoha případech se zavděčit i svým mecenášům. Dokonce lze říci, že k dobrému „tónu“ každého autora hvězdného atlasu patřívalo zakreslení alespoň jednoho nového obrazce.
Za souhvězdí Chameleóna, Mečouna nebo Létající rybu z jižní oblohy tudíž vděčíme Johannu Bayerovi. Polský hvězdář Johann Hevelius v atlasu z roku 1687 poprvé nakreslil Honicí psy, Ještěrku, Malého lva nebo Lištičku. Vrcholem názvosloví je pak atlas Uranographia Johanna E. Bodeho z počátku 19. století, ve kterém najdeme na stovku souhvězdí! Například Officina Typographica (tj. Tiskařský stroj), Globus Aerostaticus (Horkovzdušný balón) nebo Machina Electrica (Elektrický stroj).
Celooblohová mapka je nastavena na 1. ledna 2010 na 21 hodin středoevropského času (15. ledna tedy platí pro 20 hodin a 31. ledna pro 19 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.
V roce 1930 ale Eugene Delporte dle zadání Mezinárodní astronomické unie definoval hranice celkem 88 souhvězdí, které se používají dodnes. Při této úřední kodifikaci přitom z různých důvodů zanikla celá řada historických obrazců. Mezi ty největší „ztráty“ patří Loď Argo, které na nebi zabíralo přes 1600 stupňů čtverečních a obsahovalo velké množství jasných hvězd s Canopem v čele (jenom hvězd první velikosti bylo na deset). Právě ono je jediným klasickým souhvězdím z Ptolemaiova soupisu, které bylo vyřazeno.
Původ tohoto obrazce nejspíš souvisí s hvězdou Canopus, jež byla v Sumerské říši spojována s bohem Ea, králem pravod a ochráncem všech námořníků. Později došlo ke ztotožnění s lodí Argonautů, kteří se pokusili zmocnit zlatého rouna krále Aiéta. To se jim s pomocí Aiétovy dcery nakonec podařilo, takže když se po dlouhé a strastiplné cestě vrátili domů, umístila bohyně Athéna památnou loď na oblohu.
Loď Argo měla sice na nebi podle přání sličné Athény setrvat navěky, nepřežila však již zmíněnou kanonizaci souhvězdí v první třetině 20. století. Astronomové ji totiž z praktických důvodů rozdělili na několik menších částí: Kýl (Carina), Plachty (Vela), Lodní záď (Puppis) a Kompas (Pyxis). Z našich zeměpisných šířek si však můžeme prohlédnout jenom některé; v České republice totiž nad obzor — na přelomu kalendářního roku — vstupuje pouze část souhvězdí Lodní zádě a Kompasu.
Mezi bezesporu nejzajímavější objekty souhvězdí Lodní zádě patří hvězda ζ Puppis, nazývaná též Naos (z řeckého slova „Loď“). Pro svoji polohu (deklinace -40 stupňů) je sice z našich zeměpisných šířek prakticky nepozorovatelná, ale snadno na ni dohlédneme již ze severní Afriky.
Pod pláštěm obyčejné stálice druhé velikosti se ale ukrývá jedna z nejsvítivějších známých hvězd! Zéta Puppis patří do tzv. spektrální třídy O a její povrchová teplota dosahuje 50 tisíc stupňů Celsia. To je mnohonásobně více než teplota varu všech známých chemických prvků. Hmotnost této unikátní hvězdy se odhaduje na neuvěřitelných 40 hmotností Slunce a průměr dosahuje téměř 15 průměrů Slunce! Její zářivý výkon tudíž 250 tisíckrát předčí zářivý výkon naši denní hvězdy. Není tedy divu, že kdyby se ocitla uprostřed Sluneční soustavy, musela by se planeta Země pohybovat nejméně ve stokrát větší vzdálenosti než dnes. Jinak by se doslova upekla.
Analýzy naznačují, že ζ Puppis původně vznikla sloučením dvou až tří méně hmotných hvězd v nedaleké, velmi řídké hvězdokupě Trumpler 10, ze které byla před půl milionem roků vyhozena, takže se nyní volně pohybuje kosmickým prostorem.
Díky vysoké povrchové teplotě je ζ Puppis především zdrojem pro oči neviditelného ultrafialového záření. V kombinaci s její relativně velikou vzdáleností 1100 světelných let tak představuje relativně nenápadnou stálici. Jelikož se ale podobně obří hvězdy rychle vyvíjejí, v průběhu několika set tisíc roků se promění v ještě obří a na povrchu chladnější hvězdu, která většinu energie vyzáří ve viditelném oboru elektromagnetického spektra. Stane se tak jednou z nejnápadnějších stálic pozemské oblohy. Největší představení ale předvede až o něco později. Exploduje totiž jako tzv. hypernova, nakrátko tak předčí Měsíc v úplňku a zanechá po sobě černou díru.
Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.
