Co nás čeká na obloze v březnu 2010?
Jiří Dušek, Úterý, 9. Březen 2010
Merkur, Venuše, Mars a Saturn jsou čtyři planety, které zdobí večerní oblohu nastávajícího jara. Venuši musíme hledat hned po západu Slunce nízko nad jihozápadním obzorem. Je pravděpodobné, že se nám počátkem března ještě ztratí na pozadí světlého nebe, ale koncem března už zapadá hodinu a půl po naší denní hvězdě. Jelikož má jasnost -4 magnitudy, není vyloučeno, že nám dokonce připomene přistávající letadlo ozářené světlomety.
Planeta Mars je sice na pozemské obloze desetkrát slabší než Venuše, ale zato ji najdeme mnohem výše. Nachází se v souhvězdí Raka, nedaleko od hvězd Pollux a Castor z Blíženců, a s identifikací nám pomůže i její charakteristické oranžové zabarvení. Za obzorem Mars zapadá zhruba po čtvrté hodině ranní.
Planeta Saturn je zvečera nad východním obzorem. Jelikož 22. března projde tzv. opozicí (bude na opačné straně od Země než Slunce), je patrná po celou noc, tvoří dominantu souhvězdí Panny a jasností je srovnatelná s Marsem. Pouze se liší krémově žlutým odstínem.
Také Merkur září na večerní obloze – hledat jej však musíme až koncem března (nebo počátkem dubna) pod planetou Venuší. V této době dokonce nastávají nejlepší podmínky k zahlédnutí této planety v roce 2010. Od 28. března do 12. dubna bude vzdálenost mezi oběma planetami pouhých pět úhlových stupňů.
Průvodcem světem Sluneční soustavy může být i Měsíc. V úterý 2. března v ranních hodinách jej najdeme pod Saturnem. V úterý 16. a ve středu 17. března poblíž Venuše. V sobotu 20. března se posune do těsné blízkosti hvězdokupy Plejády ze souhvězdí Býka. Tentýž den, v 18 hodin a 32 minut Slunce vstoupí na nebeský rovník, proběhne jarní rovnodennost a začne astronomické jaro. V neděli 21. března Měsíc navštíví hvězdokupu Hyády, aby ve čtvrtek 25. března prošel kolem Marsu, načež jej 28. a 29. března opět přistihneme u Saturnu.
Obdélníkový výřez zobrazuje pohled na Měsíc, který se 20. a 21. března ocitne poblíž hvězdokupy Plejády, resp. Hyády. Velikost kotoučku Měsíce je zvětšena.
Pokud si vykládáme správně obrázky zanechané na stěnách některých jeskyní, pak první astronomické znalosti měli již kromaňonští obyvatelé západní Evropy. Tito lovci a sběrači pravděpodobně poznali čtyři základní body na horizontu (slunovraty a rovnodennost), a zřejmě pravidelně sledovali i Měsíc. V období před 15 tisíci roky byla ustavena první souhvězdí, o pár tisíc let později dokonce lidé hvězdy rozdělili na tři oblasti: nízký, střední a vysoký svět, reprezentující vodu, zemi a vzduch.
Někdy v tomto období se „zrodila“ i Hydra. Sumerové v jižní Mezopotámii totiž do oblasti stejnojmenného souhvězdí umístili „Muš“ – Hada, jehož podobiznu pro nás zanechali na válcových pečetidlech z prvního tisíciletí před naším letopočtem (bůh zde běží po hřbetě dlouhého hada). Tento souboj mezi hadem a hrdinným bohem se zřejmě o něco později stal základem pro známou legendu o boji Herkula s nebezpečnou Hydrou, která žila v bažinách na pobřeží Argolského zálivu a nemilosrdně pustošila okolí. Jelikož z každé useknuté hlavy vyrostly dvě nové, navíc jedna z nich nesmrtelná, lidé byli proti stvůře zcela bezmocní. Nakonec se s ní vypořádal Herkules: smrtelné hlavy pobil, tu nesmrtelnou pohřbil pod horou kamení. Právě s touto hlavou se pak Hydra zakresluje ve středověkých atlasech.
Podle téže pověsti je Hydra sourozencem příšery střežící zlatá jablka, dnes na nebi zaznamenané v podobě souhvězdí Draka. A souvisí s ní i souhvězdí Raka, jelikož právě toto zvíře zákeřně napadlo Herkula při souboji s Hydrou.
I když má tento příběh (stejně jako celá řada dalších řeckých bájí) více než hororovou příchuť, v kosmickém věku se Hydry samozřejmě nebojíme. Vždyť ji z našich zeměpisných šířek ani pro samé světelné znečištění nemůžeme téměř vidět.
Celooblohová mapka je nastavena na 1. března 2010 na 22 hodin středoevropského času (15. března tedy platí pro 21 hodin středoevropského času a 31. března pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v kruhové mapce nenajdeme, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.
Hydra je největším souhvězdím. Táhne se od hvězdy Prokyon ze souhvězdí Malého psa až po Váhy, takže symbolicky spojuje zimní oblohu s letní. I přes svoji rozlehlost ale obsahuje pouze jednu jedinou nápadnou stálici – Alphard (alfa Hydrae), jejíž jméno pochází ze starověkého arabského označení „al-fard“ a neznamená nic jiného než „Samotář“. Není divu, vždyť v okolí o průměru 20 úhlových stupňů kolem alfa Hydrae není žádná stálice jasnější třetí velikosti! Dokonce lze říci, že Alphard je po Regulovi druhou nejnápadnější hvězdou v rozsáhlé oblasti ohraničené Velkým vozem na severu, Castorem, Polluxem a Prokyonem na západě, souhvězdím Plachty a Kentaurus na jihu a Spikou s Arkturem na východě.
Nejen z tohoto důvodu se jedná o velmi populární stálici. Alphard si „zahrála“ v sérii Star Trek, ve 24. století u ní proběhla bitva Hvězdné flotily s Tholiany. Ocitla se také na brazilské státní vlajce, kde reprezentuje spolkový stát na středozápadě Brazílie (hraničí na západě s Paraguají a Bolívií), s názvem Mato Grosso do Sul. Spojen je s ní i málo probádaný meteorický roj „alfa Hydrid“, který je nejaktivnější na přelomu kalendářního roku. Ovšem i v té době na pozemském nebi vykreslí nanejvýš dvě padající hvězdy za hodinu. Alphard s dodatkem „Black“ se dokonce dostala do série Harry Potter a Fénixův řád, jako strýc Siriuse Blacka.
Podíváme-li se na alfa Hydrae menším dalekohledem, snadno zahlédneme její naoranžovělé zabarvení. To prozrazuje, že se musí jednat o stálici s relativně nízkou povrchovou teplotou, odhadovanou na 4 tisíce stupňů Celsia. Protože se nachází ve vzdálenosti 175 světelných let, je zřejmé, že současně musí být mnohem větší než Slunce. To by totiž ze stejné vzdálenosti bylo sotva viditelné divadelním kukátkem.
Alphard má hmotnost asi tři hmotnosti Slunce a s průměrem 50 průměrů Slunce se řadí mezi obří hvězdy na sklonku zářivé existence. Kdyby se ocitla uprostřed Sluneční soustavy, sahal by její okraj až za polovinu oběžné dráhy Merkuru. Rozbor přicházejícího světla přitom odkrývá, že v modré a blízké ultrafialové oblasti elektromagnetického spektra existuje výrazné ztemnění, které alfa Hydrae řadí mezi tzv. baryové hvězdy. Jelikož se v atmosférách takových objektů nachází i zvýšené množství dalších exotických prvků jako je zirkon, yttrium, lanthan, samarium, neodym či stroncium, označují se podobné stálice jako „heavymetalové“. Podstatné je ale zdůraznit, že i tak zůstává Alphard složena především z vodíku, všechny tyto prvky a jejich sloučeniny jsou pouze vzácným „kořením“.
Jak se ale barium dostalo do atmosféry alfa Hydrae? Podobné chemické prvky vznikají v době, kdy se již zestárlé hvězdy nacházejí ve fázi tzv. asymptotické větve obrů. Tehdy kolem kyslíkouhlíkového jádra hoří tenké slupky helia i vodíku, nad nimiž se bouřlivě promíchává řídká a chladná atmosféra. Za extrémních podmínek panujících v centrálních oblastech pak mohou prvky těžší než železo zachytávat volně se pohybující neutrony, čímž vznikají různě radioaktivní izotopy, které se vzápětí rozpadají na stabilnější prvky. Z cesia tak vzniká barium, z baria lanthan apod. Všechny toto produkty jaderného hoření jsou přitom během promíchávání atmosféry vynášeny až na povrch, kde svoji přítomností ovlivňují vlastnosti na Zemi přicházejícího záření.
Ovšem, i když je Alphard stará přes 400 milionů roků, do fáze asymptotické větve obrů zatím nedospěla. Jinak řečeno, barium v její atmosféře musí pocházet odněkud „z venku“. Astronomové se dnes shodují v názoru, že heavymetalový Alphard původně tvořily dvě, různě hmotné hvězdy. Ta výrazně těžší již ukončila zářivou existenci v podobě rozplývající se mlhoviny a chladnoucího bílého trpaslíka. Unikající atmosféra obohacená o produkty jaderného hoření, ale nezmizela pouze v okolním vesmírném prostoru, nýbrž během závěrečné agonie obohatila i dodnes pozorovanou alfa Hydrae. Alphard, jež také pozvolna spěje ke svému zářivému konci, tudíž nese stopy svého mrtvého sourozence. Starověké označení „Samotář“ tak z pohledu moderního astronoma dostává zcela novou dimenzi.
Ve zkrácené podobě vyšlo v sobotní příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.
