Co nás čeká na obloze v červnu 2010?
Jiří Dušek, Čtvrtek, 3. Červen 2010
Po celý červen najdeme ihned po západu Slunce nad severozápadním obzorem oslnivě zářící planetu Venuši. O několik desítek minut později se k ní přidá Saturn a mezi nimi i slabší planeta Mars. První z nich v podobě večernice během jednotlivých týdnů projde souhvězdím Blíženců, nedaleko hvězd Pollux a Castor, poté se přesune do Raka, kde navštíví hvězdokupu Jesličky. Druhá největší planeta Sluneční soustavy bude po celou dobu v souhvězdí Panny a navíc v tzv. kvadratuře, kdy spojnice Slunce-Země-Saturn svírá úhel 90 stupňů. Jelikož je Saturnův prstenec stále mimořádně úzký, máme i nyní skvělou příležitost prohlédnout si některé jeho měsíce. Mars se v prvních červnových dnech nachází nedaleko hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva, nejblíže si budou 6. června. Jeho viditelnost se však rychle zhoršuje.
Celooblohová mapka je nastavena na 1. června 2010 na 0 hodin letního středoevropského času (15. června tedy platí pro 23 hodin a 31. června pro 22 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.
Další objekty Sluneční soustavy musíme hledat na ranní obloze. Planeta Jupiter září v souhvězdí Ryb. Vychází po půlnoci a během druhé poloviny noci se plouží nízko nad jihovýchodním obzorem. Pouhé dva úhlové stupně od Jupiteru spatříme i Uran, ten je však natolik slabý, že k jeho ulovení potřebujeme alespoň triedr. A zhruba hodinu před východem Slunce se můžeme v první polovině června pokusit identifikovat i Merkur nízko nad východním obzorem.
Tím však prohlídka Sluneční soustavy skončit nemusí. Jakkoli jsou předpovědi chování takových těles velmi nevděčné, není vyloučeno, že v průběhu celého června bude v dohledu i relativně jasná kometa C/2009 R1 (McNaught). Příběh tohoto vesmírného tělesa, které se ke Slunci přiblížilo z tzv. Oortova oblaku, začal už 9. září loňského roku. Tehdy si ho jako slabé skvrnky všiml známý lovec komet, Australan Robert McNaught ze Siding Spring Observatory. Na tomto pracovišti se nachází jedna z kosmických hlídek, která pátrá pro tzv. blízkozemních tělesech, jež se mohou v budoucnu srazit se Zemí. Během rutinních studií se však daří nalézat i jiná tělesa, například dosud neznámé komety. Většina z nich je však velmi slabá, takže nevzbudí žádnou pozornost.
Kometa McNaught je ale výjimkou. Výpočty naznačují, že bude v polovině června viditelná i bez dalekohledu. Výhled na ni přitom nenaruší ani Měsíc, protože bude blízko novu. Nad ránem 5. června ji nalezneme nedaleko nápadné hvězdokupy NGC 752 v souhvězdí Andromedy, v dalších dnech se přesune do Persea ke hvězdokupě M 34, v neděli 13. června bude u hvězdy Mirfak a pak se vydá směrem ke stálici Capella ze souhvězdí Vozky. To už se ale začne ztrácet v ranním úsvitu.
V obdélníkovém výřezu je zakreslen ranní výhled nad východní obzor, kde lze pomocí triedru nalézt kometu C/2009 R1 McNaught (velikost těles sluneční soustavy je výrazně zvětšena).
K Zemi se kometa McNaught nepřiblíží na více než 170 milionů kilometrů (1,135 astronomické jednotky), přesto by měla být snadno viditelná loveckým triedrem a na tmavé obloze i bez něj. Překvapení však nejsou vyloučena. Jedná se totiž o „čerstvou“ vlasatici, která může nečekaně explodovat či se rozpadnout na několik menších částí… V takovém případě by předvedla mnohem zajímavější představení s mnohem větší jasností.
Stejně nevyzpytatelné jako komety jsou i naprosto jiné vesmírné objekty — takzvané rekurentní novy. V tomto případě se ale jedná o těsné dvojhvězdy složené z bílého trpaslíka, kolem něhož obíhá obří průvodce. Z jeho řídké rozsáhlé atmosféry pak odtéká na povrch bílého trpaslíka proud horkého vodíku. Spodní vrstvy vodíkové obálky trpaslíka se tak pozvolna stlačují a zahřívají, až zde po čase povrchová teplota přesáhne 100 milionů stupňů Celsia. V tom okamžiku se zapálí termonukleární reakce a my na Zemi pozorujeme prudký nárůst celkové jasnosti.
Jedna taková rekurentní nova — RS Ophiuchi zdobí i oblohu počínajícího léta. Normálně se jeví jako velice slabá stálice o hvězdné velikosti 11 magnitud, jednou za dvě desetiletí se však v průběhu jediného dne zjasní až stotisíckrát. Takže zatímco předtím je stěží patrná i v obřích triedrech, po vzplanutí se ocitne na hranici viditelnosti bez dalekohledu. Vodíkové palivo na povrchu trpaslíka však rychle vyhoří a tak vzápětí nastane asi sedmdesátidenní pokles na původní jasnost. Celou událost přitom doprovází mocná sprška elektromagnetického záření v rentgenovém oboru.
Stejný mechanismus může za vzplanutí i všech ostatních dosud pozorovaných tzv. klasických nov. U většiny systémů se však podobná zjasnění opakují s odstupem desítek tisíc roků. RS Ophiuchi je však výjimkou: bylo u ní s jistotou pozorováno už šest takových zážehů. V roce 1901 byla objevena jako proměnná hvězda s amplitudou půl magnitudy a střední hvězdnou velikostí 11 magnitud. Dodatečně bylo na fotografických deskách přehlídky oblohy Harvardské observatoře nalezeno její první známé zjasnění v červnu roku 1898. Desátého srpna 1933 se začala RS Ophiuchi opět zjasňovat, obdobné vzplanutí bylo pozorováno v letech 1958, 1967, 1985 a naposledy v roce 2006.
RS Ophiuchi ale mění svoji hvězdnou velikost i mezi vzplanutími. Tyto variace způsobují změny jasu dílčích částí tzv. akrečního disku, který vytváří kolem bílého trpaslíka přitékající hmota, a který je také hlavním zdrojem světla v soustavě. Vzdálenost celého systému se odhaduje na několik tisíc světelných let.
Je ovšem možné, že nás RS Ophiuchi překvapí ještě velkolepějším vzplanutím. Bílý trpaslík je totiž díky své hmotnosti 1,4 hmotnosti Slunce těsně na hranici stability. Jenom malý nárůst hmoty by tudíž mohl vést k jeho explozi a vzniku tzv. supernovy. Jestli se tak stane a především kdy se tak stane, zatím bohužel nevíme.
Ve zkrácené podobě vyšlo v příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.
