StarAustria 2010

Již několik let chci navštívit místa, kde je skutečně tmavá, téměř přírodní obloha. To se mi podařilo až letos. Honza Ebr dal na 8mag forum informaci, že se chystá s Petrem Skalou na pozorování do Rakouských Alp a má v autě ještě místo. Ani vteřinu jsem neváhal a ozval jsem se jako vážný zájemce. Honza ve čtvrtek 8. 7. zjišťoval předpovědi počasí. Ty byly pro Rakousko dobré, tak se rozhodlo, že se pojede. V případě špatného počasí by se akce rušila. Sestra mi můj výlet začala trošku závidět. Jelikož jsem s sebou nebral žádný větší dalekohled, tak jela s námi, jako čtvrtá osoba.

Já se sestrou jsme vyrazili v pátek ráno z Liberce do Prahy. Po jedenácté hodině dopoledne jsme si u Trojských kolejí přisedli do Honzovy Felicie combi a jeli k Petrovi do Butovic. U Petra jsme zjistili, že máme zavazadel příliš mnoho, tak jsme byli nuceni vyhodit jedno zadní sedadlo. Nakonec jsme se vešli všichni i se svými zavazadly, ale bylo to tak tak.
Jeli jsme přes České Budějovice, k Rakouským hranicím jsme přijeli kolem třetí hodiny odpoledne. Ještě před vstupem do Rakouska jsme natankovali benzín a zakoupili rakouskou dálniční známku. Po příjezdu do prvního většího města nás pobavily cedule s českými nápisy „Temelín je nebezpečný“ či „Temelín je nehospodárný“.

Krátce před Lincem jsme najeli na dálnici A7, po mostě přejeli Dunaj a dostali se na dálnici A1 směrem na Salzburg. V Salzburgu jsme nabrali trošku zpoždění v zácpě. No jo, je pátek, tak i Rakušani jedou pryč z města. Za Salzburgem najíždíme na dálnici A10 a směřujeme do Alp, kam přijíždíme navečer. Při vstupu na Großglockner Hochalpenstraße kupujeme patnáctidenní permanentku za 35 € a jedeme do Alpských výšin. Převýšení je tu slušné, hodně zatáček o 180°. Brzy překračujeme výšku nejvyššího vrcholu v České republice a stoupáme stále výš a výš. Máme problém s přehříváním chladící kapaliny a volíme radikální řešení ve formě zapnutí topení i přes to, že venku i v kabině auta byla tepla dost.

Na vrchol Edelweissspitze (2571m) přijíždíme ještě před západem Slunce. Nahoře je krásný výhled do okolí. Na noc zůstáváme nahoře a dokonce ne sami, byli tu další pozorovatelé, jeden dokonce až ze Švédska. Někteří tu mají Dobsony, vetší než ten náš (kolem 40cm).
Před pozorováním jsme začali s Honzou kolimovat jeho 300mm FlexTube Dobson. Po chvíli se nám to podařilo naprosto dokonale, při velkém zvětšení byly u hvězd ukázkové difrakční kroužky.

Za soumraku jsme se podívali na Venuši a Saturn. Nastal i přelet ISS, zkoušel jsem ji nahánět v Dobsonovi při zvětšení 63x, byla to docela fuška, ale podařilo se mi rozlišit tvar „H“. S přibývajícím soumrakem se nad severozápadním obzorem objevily noční svítící oblaka. Honza nafotil i to, jak se nad nimi postupně stmívá.

Setmělo se ještě více a začali jsme s pozorováním deep-sky objektů. Prvním z nich byla otevřená hvězdokupa NGC 6231 (aspoň doufám), která má deklinaci -41° 50‘ a je tedy z ČR nepozorovatelná. Zde byla viditelná velmi dobře těsně nad obzorem, což ukazuje na velmi dobré podmínky, které jsou dány především vysokou nadmořskou výškou.
Dalším objektem byla mlhovina NGC 6357, která leží v deklinaci -34°. Na fotografiích je to poměrně rozsáhlá mlhovina. V dalekohledu jsme viděli jen její nejjasnější část. S pomocí OIII filtru to byl poměrně snadný objekt. Na tmavé alpské obloze byla Laguna (M 8 ) v dalekohledu nádhernou mlhovinou. Na temné obloze s UHC filtrem člověk konečně pochopí, proč se jí říká Laguna. Při velkém zvětšení byla zajímavá její nejjasnější část zvaná přesýpací hodiny, která má tvar dvou chomáčků proti sobě.
Triedrem 15×70 jsem si procházel Mléčnou dráhu ve Střelci a Štíru. Úžasný pocit prohlížet si tato vzdálená hvězdná oblaka, mezi kterými je plno temných mlhovin. Při brouzdání jsem narazil i na poměrně velký, světlý flíček. Nevěděl jsem, co to je, ale ve SkyAtlasu 2000 jsem ho identifikoval jako kulovou hvězdokupu M 55.

Nejenom v triedru, ale i pouhým okem byl nádherný pohled na Mléčnou dráhu. I u obzoru byla Mléčná dráha neskutečně široká a táhla se až k hvězdě Antares. Velký oblak ve Střelci byl velmi výrazný, takto jsem ho od nás nikdy neviděl. Otevřené hvězdokupy M 7 a M 6 byly nápadnými objekty i nízko nad obzorem. Pouhým okem byla výrazná mlhovina Dýmka. Nad ní byly viditelné další temné mlhoviny, které spolu s Dýmkou tvoří tzv. temného koně.
Honza se pokusil v Dobsonovi najít známou temnou mlhovinu Snake (Had). V dalekohledu opravdu něco bylo, ale nebylo to moc výrazné. Tato temná mlhovina se dobře ukáže teprve až na fotografiích s velmi dlouhými expozičními dobami.

Aby můj popis nevyzněl tak, že je v Alpách stoprocentně dokonalá obloha, měl bych se zmínit o světelném znečištění, které je z Edelweissspitze viditelné. Nad jihem je maličká světelná čepice sahající do výšky maximálně ~5° nad obzor. Výše jsem už zesvětlení oblohy nedetekoval. Tuto světelnou čepici způsobují nejspíše městečka Lienz a Dölsach. Na severu to bylo trošičku horší. Tam svítila městečka Zell am See a Bruck. Ale i tak to nebylo nijak strašné, světelná čepice nesahala výše jak do ~10° nad obzor.
Kolem půlnoci jsem provedl měření tmavosti oblohy pomocí širokoúhlého SQM. V zenitu bylo 21.56 MSA, což je velmi dobrá hodnota, která svědčí o téměř přírodně tmavé obloze. Zenitem navíc procházela jasná letní Mléčná dráha, která zvyšuje jas oblohy. Proto jsem s SQM provedl měření ještě ve výšce 50° a ve směru, kde nebyla Mléčná dráha. SQM tady ukázalo 21.60 MSA.

Po změření jasu oblohy jsem se pokusil určit MHV. Musím se přiznat, že nemám nejlepší zrak a i s brýlemi mám trošku problém s ostrostí hvězd. Ve dne s brýlemi vidím dobře, ale při plné tmě, když se zornička oka roztáhne, tak se projeví všechny nedostatky zraku.
Měl jsem s sebou vytištěné mapky. Pro určení MHV jsem si vybral oblast kolem Herkulova květináče a hlavy Draka. Kulová hvězdokupa M 13 byla vidět krásně i přímým viděním. Po chvilce jsem našel i o něco slabší kulovku M 92. Zde jsem si trošku pomohl bočním viděním, taky má jen 6,4mag.
V Drakovi byla hvězdička 6,6mag viditelná poměrně snadno. Jen tak mimochodem, je to většinou nejslabší hvězda, kterou vídávám v Jizerských horách, kam jezdím poměrně často pozorovat. Šel jsem tedy hledat další, ještě slabší hvězdy. I hvězdu sedmé magnitudy jsem viděl poměrně slušně, ale již jen s pomoci bočního vidění. Nejslabší hvězda, kterou jsem nakonec viděl, měla 7,2mag. Tu jsem detekoval kolem 20 % pozorovacího času. Hvězdičku 7,4mag jsem již nespatřil. Věřím, že kdybych měl lepší zrak, mohl bych vidět i slabší hvězdy.

Při takové obloze je možné pozorovat i velmi slabé deep-sky objekty, které jsou na běžně noční obloze v České republice těžce viditelné či až nepozorovatelné. Jedním z těchto objektů je mlhovina Sh 2-157 („klepeta“). Použili jsme můj okulár Panoptic 24mm s Honzovým OIII filtrem, objekt byl docela slušně viditelný. Další mlhovinou byla NGC 7635 (Bublinka) v Cassiopei. Při pohledu do okuláru to bublinku moc nepřipomínalo, ale část mlhoviny byla viditelná.

Po mlhovinách v Dobsonovi jsem se zase dostal k Mléčné dráze. Honza si všiml, že když dá ruku blíže nad něco bílého, tak vidí slabý matný stín. A opravdu! Žádná světla tu nesvítila. Jediné, co tu mohlo způsobovat stíny, je svit Mléčné dráhy!
Po malém experimentu se stíny jsem si vzal do ruky svůj triedr 15×70 a prohlížel si Mléčnou dráhu. Tentokrát ve Štítu a Orlu. Ve Štítu je nádherná otevřená hvězdokupa M 11. V Orlovi mě velmi zaujaly temné mlhoviny u hvězdy γ Aquilae, které připomínaly černé kaňky na hvězdném pozadí. Prostě nádhera!

Honza namířil s dobsonem na další zajímavý objekt, který jsem předtím ještě nikdy neviděl. Jednalo se o slabší mlhovinu pod Severní Amerikou a Pelikánem, která je součástí tohoto rozsáhlého komplexu emisních mlhovin. Poté jsem si najel na samotnou Ameriku a Pelikána. Opravdu nádherné objekty, které na tmavé obloze vyniknou a jsou snadno porovnatelné s fotografiemi.

Honza se mi svěřil s tím, že ještě nikdy neviděl reflexní mlhoviny u γ Cassiopei. Prý je zkoušel s různými mlhovinovými filtry a nikdy žádný filtr nepomohl. Přišel jsem s teorií, jestli ty mlhoviny nejsou náhodou reflexní. Ve skutečnosti jde o kombinaci reflexní a emisní mlhoviny, to jsem si ale ověřil až doma z fotografií. Tak jsme na ně namířili bez filtru a skutečně tam jedna z nich byla na první pohled. Samozřejmě na první pohled zkušenějšího pozorovatele! Ta druhá byla již o něco těžší, ale i tu se nám podařilo vykoukat.

Mlhovina Helix ve Vodnáři byla ve 300mm dalekohledu s OIII filtrem velmi pěkná. Zatím nejlepší pohled na tuto mlhovinu, jaký jsem zažil. Po ní jsme zkusili další, tentokrát o hodně těžší planetární mlhovinu Sh 2-68. Honza ji tam nejdříve vůbec neviděl. Poté jsem se koukl i já a po chvíli rozkoukání se mi zdálo, že něco slabého s neurčitým tvarem vidím. Popsal jsem Honzovi polohu, můj popis seděl s mapkou, takže jsem tento objekt skutečně viděl. Poté se znovu podíval i Honza a taky prohlásil, že tam něco vidí. Byl to jeden z největších „duchařských“ objektů, které jsem vůbec pozoroval.
Dalším objektem z Sharplessova katalogu HII oblastí byla též planetární mlhovina, tentokrát s označením Sh 2-71. Ta byla o něco snadnější, než předchozí objekt, jevila se jako protáhlejší skvrnka o velikosti asi 2‘.

Když už jsem určoval MHV, napadlo mě vyzkoušet viditelnost galaxie M 33 pouhým okem. To se mi nakonec podařilo bočním viděním. Navíc byla zatím jen asi 30° nad obzorem. Mimochodem M 31 v Andromedě byla hodně nápadná, velice protáhlá skvrnka.
Nad ránem se objevilo pěkné Iridium v Orlovi, naprosto nečekaně. Neměli jsme s sebou žádné předpovědi jejich záblesků. Viděl jsem, jak se družice zjasňuje, upozornil jsem proto ostatní. Iridium nakonec dosáhlo asi -7 až -8 mag.

Občas se nad horami udělal malý osamocený mrak. Jelikož je v okolí minimum světelných zdrojů, mraky zde byly skutečně temné. Na obloze se jevily jako tmavá místa bez hvězd.

Další z těžších planetárních mlhovin, které jsme dnešní noc zkusili, byla Abell 72. V dobsonu byla poměrně slušně viditelná i přes blízkost hvězdy osmé magnitudy. Samozřejmě, že byl pro lepší kontrast mlhoviny použit OIII filtr.
Nezapomněli jsme ani na Stephanův kvintet. V zorném poli dalekohledu byly vidět určitě čtyři samostatné flíčky. Škoda, že mě nenapadlo dát větší zvětšení pro detailnější prohlédnutí. Po kvintetu jsem najel na hezkou galaxii, které se přezdívá „Malá Andromeda“ (NGC 7331). Na tmavé obloze jsem pochopil, proč se tak jmenuje. V dalekohledu nebyla viditelná pouze středová část, ale i slabší disk, a tato galaxie v dalekohledu opravdu vzdáleně připomínala M 31 v Andromedě.

Posledním deep-sky objektem, na který jsme koukli, byla planetární mlhovina Saturn (NGC 7009). Při velkém zvětšení (250x) byly skutečně ony pověstné prstence viditelné. Dnes se mi je poprvé podařilo spatřit.
Po prohlídce všemožných deep-sky objektů jsme se vrhli na kometu 10P/Tempel. Byla poměrně jasná a úhlově velká, s malou centrální kondenzací. Dále bylo možné si všimnout toho, že koma není symetrická. Pro její velikost se mi nepodařilo bohužel provést odhad její jasnosti. Kometu jsem našel i v triedru, ale ani tam se mi ji nepovedlo odhadnout.
Úplně posledním objektem, který jsme pozorovali dalekohledem, byla planeta Jupiter. Obraz při zvětšení 250x nebyl příliš dobrý. Výrazný byl severní rovníkový pás, dále pak pólová ztmavení. Jižní rovníkový pás byl málo výrazný. Pěkná byla velká rudá skvrna, která byla na okraji kotoučku Jupiteru.

Už začalo pomalu svítat, začínáme balit. Už máme s Honzou sbaleno, ale čekáme ještě na Petra, který musel složit svoji astrofoto techniku. Vychází krásný úzký srpek Měsíce, je dokonce viditelný i popelavý svit.

Kolem čtvrté ráno máme sbaleno a odjíždíme z vrcholku Edelweissspize směrem dolů. Musíme najít nějaké místo, kde se dá spát. Jedeme dolů, na této alpské silnici je to dost náročné na brzdy. Dokonce je cítit zápach brzd i v kabině auta. Zastavujeme na odpočívadle v nadmořské výšce cca 1600m a necháváme brzdy vychladnout. Disky kol jsou opravdu horké! Vytahujeme spacáky a karimatky a jdeme si lehnout vedle odpočívadla do trávy. Stanování je v Alpách zakázáno, ale podle místních spaní na zemi ve spacáku zakázané není.
Zde spíme asi čtyři hodiny, ráno po osmé hodině je silnice již opravdu hodně rušná, samá auta a ještě horší burácející motorky nás nenechají moc spát. Brzdy jsou vychladlé, sjíždíme tedy o pár set metrů níže hledat klidnější místo. To nacházíme u jednoho z dalších odpočívadel. Lavičky jsou trošku dále od silnice, tak je zde větší klid. Zde jsme zůstali až do půl jedné odpoledne a vyrazili do městeček v údolí.

Sestra chtěla vidět městečko Zell am See, tak jsme ho navštívili. Všiml jsem si zde pěkných plochých lamp veřejného osvětlení. Tyto lampy mají výhodu v tom, že nesvítí přímo do nebe. Kéž by takové lampy byly i u nás ve větším měřítku.
V Zellu jsme se prošli po břehu jezírka ledovcového původu Zeller See, kde jsme se trošku smočili. Poté jsme vyrazili na nákup do zdejší Billy. Museli jsme nakoupit dneska, neboť další den se nikde nic nedá koupit. Rakušani neděle opravdu ctí. Po nákupu jsme ještě natankovali benzín a vyrazili zpět na alpskou silnici.

Měli jsme v plánu navštívit ledovec Pasterze, který se nachází pod nejvyšší horou Rakouska Großglocknerem (3789 m). V jednom z tunelů jsme zjistili, že nám nesvítí světla. Něco se pokazilo a nevěděli jsme co s tím. Honza tedy napsal svému automechanikovi o radu.
Po chvíli jsme dojeli na výhlídku Franz Josef Hohe, která se nachází přímo nad ledovcem. Z dálky vypadá ledovec, že je blízko. Vydali jsme se dolů do údolí k ledovci. Když jsem viděl z dálky u ledovce lidi, pochopil jsem, že ledovec až zas tak blízko není! Dolů to byl ještě pořádný kus cesty. Po cestě jsme narazili na ceduli, která nám říkala, že zde končil ledovec v roce 1980. Přitom to bylo ještě několik set metrů daleko od dnešního konce ledovce. Takových cedulí bylo po cestě několik, vždy po pěti letech. Ledovec nezadržitelně ubývá několik desítek metrů ročně! Zde jsme viděli projev klimatických změn na vlastní oči. Nahoře u parkoviště byla pro zajímavost fotografie ledovce z roku 1936. Bylo to velmi zajímavé srovnání. Dříve bylo toto údolí plné ledu, dnes z původního ledovce zůstalo pouze malé torzo. Za pár desítek let ledovec Pasterze nenávratně zmizí. Mimochodem k ledovci vede i lanovka. Ale ta je již nyní zbytečná, neboť dolní stanice končí pár set metrů nad pozicí ledovce 1980.

Po náročné cestě jsme došli až na dno údolí přímo k ledovci. Celou cestu dolů pražilo slunce, zde se však příjemně ochladilo. Na ledovci byla vyhrazena bezpečná zóna, po které se dalo chodit. Dál byly propadliny a nebylo bezpečné k nim chodit. Ještě jsme si prohlédli okolí před ledovcem, které bylo plné sutě. Jde o materiál, který sem dříve nahrnul ledovec.

Čekala nás náročná cesta nahoru. Vyšli jsme ji prakticky bez zastavení, zastavili jsme se až kousek pod parkovištěm. Na stráni, pár desítek metrů od nás běhalo několik svišťů alpských, chvíli jsme je pozorovali a fotili. Po příchodu na parkoviště jsme sedli do auta a jeli zpět na Edelweissspitze. Honzovi přišla SMS od jeho mechanika. Problém byl někde v elektronice, rozdělala se tedy palubní deska a po pár desítkách minut se Honzovi a Petrovi podařilo vyřešit problém s rozsvěcením světel. Problém vyřešila obyčejná kancelářská sponka, která byla použita při provizorní opravě.

Cestou jsme se zastavili u památníku obětem stavby alpské silnice. Zde byl pěkný výhled dolů na silnici a na Edelweiss. Na pozorovací místo jsme dojeli v podvečer a začali vybalovat techniku. Nad jihozápadním obzorem jsme si všimli bouřkové kovadliny, která postupně rostla. Po západu slunce z ní začaly šlehat blesky. Naštěstí se ale v průběhu soumraku rozpustila. Ale nad jihem se tvořila další, naštěstí hodně vzdálená, ze které blýskalo v průběhu noci. Za soumraku jsme se podívali na Saturn. Seeing byl velmi dobrý, dobře použitelné bylo i zvětšení 250x.

Prvním pozorovaným deep-sky objektem byla mlhovina M 20 Trifid. Krásná emisní i reflexní mlhovina. Obě části byly dobře viditelné. Zajímavostí bylo nasazení UHC, kdy se emisní mlhovina zkontrastnila, ale použití filtru nijak neublížilo reflexní mlhovině.
Po mlhovině Trifid jsme se přesunuli k malé reflexní mlhovině NGC 6595, která je asi stupeň a půl nad hvězdou μ Sagitarii. Mlhovina vypadá jako malá mlžinka kolem dvou hvězd jedenácté magnitudy.
Nedaleko je malý oblak ve Střelci, známý jako M 24. Při pohledu do dalekohledu je vidět tisíce hvězd v jednom zorném poli. Nápadná byla i NGC 6603, která se při pohledu ze Země promítá do bohatého pole M 24. Velmi kontrastní byly temné mlhoviny Barnard 92 a 93, které se v severní části M24 jevily jako černé kaňky na hvězdném pozadí.

Po prohlídce Střelce jsme se zase obrátili k seznamu velmi těžkých objektů, které lze spatřit jen na velmi dobré obloze. Honza vybral mlhovinu Sh 2-112 nedaleko hvězdy Deneb, která se ve 300mm dalekohledu jevila jako protáhlá skvrna. Jeden okraj byl poměrně ostrý, druhý měl pozvolnější přechod. Podle fotografií je mlhovina daleko větší, my jsme viděli jen její nejjasnější část.

I dnes jsem provedl měření jasu oblohy pomocí SQM. Dnes byla obloha o něco horší než včera. SQM ukazovalo v zenitu jen 21.46 MSA. To je o 0,1 MSA méně, než zenitové hodnoty z předchozího dne. Jinak bylo trošku vlhko, bylo to vidět hlavně na světelném kuželu projíždějících aut.

Na vrcholku Edelweissspitze jsme nebyli sami. Byli tu i nějací neastronomové, kterým jsme ukázali ty nejjasnější objekty na obloze.
Po ukázce známých objektů jsme zůstali na M 57. Na tu jsme zkusili použít zvětšení 375x. Mlhovina byla v tomto zvětšení nádherná, obrovská s pěknou strukturou. Jen již trošku rychleji utíkala ze zorného pole, takže se muselo častěji šťouchat do dalekohledu. Zkoušel jsem pozorovat i centrální hvězdu. Nebylo to nic lehkého, strávil jsem nad tím asi čtvrt hodiny. Myslím, že jsem ji tam detekoval cca 15% pozorovacího času.

Další pěknou mlhovinou, na kterou jsme se podívali, byla Iris. Tato reflexní mlhovina je ozařována hvězdou sedmé magnitudy, byla vidět velmi snadno. I některé struktury v mlhovině byly viditelné, ale ne tak pěkně, jako na fotografiích.
Mlhovina Cocon byla dalším cílem, na který jsme namířili dalekohled. Použili jsme UHC filtr, Cocon se jevil jako matný flíček na hvězdném pozadí. Ale nebyl to nijak těžký objekt, myslím, že jsem v něm dokonce viděl i určité ztmavení.

Pokračovali jsme objekty z Sharplessova katalogu. Sh 2-142 nebyla vůbec jednoduchou záležitosti, bylo zde spoustu hvězd, navíc se tato mlhovina promítá na otevřenou hvězdokupu NGC 7380. Bylo zde viditelné zesvětlení pozadí, ale nic určitého.
Nedaleko se nachází Sh 2-132, ta také leží v bohatém hvězdném poli. Mlhovina je poměrně rozsáhlá, ale podařilo se nám z ní pozorovat pouze její nejjasnější část, která se jevila jako podlouhlejší obdélník. Nebyl to vůbec jednoduchý objekt, ale všichni jsme se nezávisle shodli na tom, že tam něco je.
V průběhu noci jsme zkoušeli i jiné Sharplessy, ale s těmi jsme už neuspěli – Sh 2-129, Sh 2-101 (Tulipán) a Sh 2-84 a Sh 2-155 (Cave).

Honza se šel trošku odreagovat, tak jsem si půjčil jeho Dobsona a sám jsem si projel Messierovy kulovky ve Střelci, které se nacházejí ve spodní části čajové konvice – M 54, M 70 a M 69. I nízko nad obzorem byly velmi dobře viditelné, jako jasné flíčky. Škoda že jsem nevyužil většího zvetšení, abych se pokusil rozlišit tyto kulové hvězdokupy na jednotlivé hvězdy. Jinak celé zorné pole bylo plné hvězd Mléčné dráhy, velmi dobré alpské podmínky tomu pomohly. V ČR je v této výšce nad obzorem často zákal a světelné čepice od měst, takže tato oblast je z našich zeměpisných šířek málokdy dobře pozorovatelná.

Poté, co se Honza trošku odreagoval, pokračovali jsme s jeho těžkými mlhovinami. Zkoušeli jsme mlhovinu NGC 7822. Mlhovina je velmi rozsáhlá, ale plošně málo jasná. Nejsem si jistý, zda jsme z této mlhoviny něco viděli. Nachází se v Cepheovi, je zde velice bohaté pole Mléčné dráhy, takže bylo velmi těžké posoudit, jestli vidíme samotnou mlhovinu, nebo nerozlišené hvězdy.
Mlhovina Pacman z Cassiopei byla oproti předchozím slabým mlhovinám velmi jednoduchým objektem. V okuláru Panoptic 24mm s UHC filtrem doslova svítila. Byl velmi dobře rozeznatelný její tvar.

Řasové mlhoviny byly velmi nádherným objektem. Na dobré obloze jsou velmi kontrastní, navíc jsme použili mlhovinový OIII filtr. Mimo hlavní dva oblouky byla velmi zajímavá oblast kolem Pickeringova trojúhelníku. Pozoruhodná byla i oblast mezi Pickeringem a východním obloukem řas. I zde se nachází část z tohoto rozsáhlého komplexu mlhovin, konkrétně NGC 6979 a 6974.
Poslední deep-sky objekt, na který jsme tuto noc koukli, byla planetární mlhovina Malá činka (M 76). Měla dobře viditelné laloky, které jí dávají její charakteristický tvar.

Astronomická noc končila, pokusili jsme se o zodiakální světlo. To bohužel okem nebylo viditelné, ekliptika měla nevýhodný sklon a nevystupovala vysoko nad obzor. Na fotografiích jsme zjistili, že východní obzor nebyl dokonale čistý. Na fotografii byla patrná jakási vysoká oblačnost, která nebyla pouhým okem viditelná. To se také podepsalo na tom, že jsme zvířetníkové světlo neviděli.
Ještě bych se chtěl zmínit o protisvitu. O ten jsme se také pokoušeli v obou nocích. Měl se nacházet u ouška čajové konvice. Zde jsme určité zesvětlení oblohy viděli, ale nejsme si jisti, zda bylo součástí Mléčné dráhy, nebo to byl protisvit.

Za svítání jsme se ještě krátce mrkli na Jupiter. Dneska nebyl dobrý seeing, obraz docela plaval. Začali jsme postupně balit. Po naskládání všech zavazadel do auta jsme vyrazili dolů k našemu odpočinkovému stanovišti, na kterém jsme spali již včera. Kolem poledne po probuzení jsme se chystali jet na sever Rakouska do tmavé oblasti Weinsberger Wald, která leží nedaleko jižních Čech. Napsal jsem do ČR Viktorovi, aby mi popsal polohy možných pozorovacích stanovišť v této oblasti. Rozhodli jsme se pro Leopoldstein.

Honzu bolela hlava, takže celou cestu z Alp odřídil Petr. Jeli jsme po dálnicích jako na cestě sem. Několik desítek kilometrů na sever od Lince jsme odbočili na východ a směřovali jsme do Weinsberger Waldu. Měli jsme výhodu, že jsme meli tip, kam jet. Neměli jsme k dispozici podrobnou mapu, takže jsme místy chvíli bloudili, ale nakonec jsme přeci jen našli vesničku Neustift, kterou nám Viktor popsal v SMS. V ní jsme odbočili směrem na Leopoldstein. Tam jsme dorazili pozdě odpoledne. V této oblasti je spoustu soukromých statků, které jsou rozptýlené. Krajina je zde velice pěkná. Začali jsme hledat vhodné pozorovací stanoviště. Našli jsme poměrně pěkný plácek u silnice vedle pole. Chtěli jsme si po náročné cestě odpočinout, tak jsme zastavili o kus dál u odbočky na lesní cestu, kde nesvítilo slunce.
Navečer jsme se vraceli k vyhlédnutému plácku. Když jsme vystoupili z auta, zjistili jsme, že místo má poměrně velký sklon a nebude možné zde umístit dobsona. Takže jsme popojeli o zhruba dva kilometry směrem k Neustiftu a zastavili u odbočky na jeden statek. Zde sice nebyl úplně dokonalý výhled na všechny strany, ale pohled na jih byl dobrý.

Honzu stále bolela hlava, takže dnešní noc jsem pozoroval jen já s Petrem. Petr se zase věnoval především focení, jako v předchozích nocích a občas se přišel ke mně kouknout. Weinsberger Wald měl oproti Alpám nevýhodu – bylo tu poměrně dost komárů, takže jsem byl dost poštípaný. Kvůli komárům jsme byli nuceni postavit síťku stanu, kde se dalo spát. Naštěstí po setmění přestali lítat. Mimo komárů zde létaly světlušky. Petr se je pokoušel i vyfotit, ale nepovedlo se.
Bylo docela teplo, ještě za soumraku jsem se koukl na Venuši a M 13. Za plné tmy jsem začal s pozorováním.

Chtěl jsem pozorovat objekty, které jsem ještě nikdy neviděl. Podíval jsem se do SkyAtlasu 2000 a v čajové konvici jsem našel kulové hvězdokupy NGC 6569 a 6558. Podařilo se mi je poměrně snadno vyhledat. Obě se vešly do celého zorného pole. Dalšími kulovkami, které jsem viděl, byly NGC 6528 a 6522 ležící nad γ Sagitarii. I tyto hvězdokupy se vešly do jednoho zorného pole.

Velmi pěkný pohled byl na temnou mlhovinu Barnard 86, která je vedle otevřené hvězdokupy NGC 6520. Pohled do dalekohledu mi připadal, jako kdybych se díval na fotografii. Tato temná mlhovina byla na pozadí Mléčné dráhy nádherně kontrastní. Nedaleká otevřená hvězdokupa tuto scenérii nádherně dokreslovala.
Podle atlasu jsem našel i kulovou hvězdokupu NGC 6624, která leží nedaleko δ Sagitarii. Poté jsem se dostal k M 28, NGC 6638 a M 22. Všechny tyto objekty jsou též kulovými hvězdokupami. Nejhezčí pohled byl na největší z nich – M 22. Ta je dokonce jasnější a větší, než M 13 v Herkulovi, ale její nízká poloha nad obzorem jí moc neprospívá. Ale za dobrých podmínek se ukáže v plné kráse.

Ani dnešní noc jsem nezapomněl na SQM měření. V zenitu jsem naměřil hodnotu 21.38 MSA. Když jsem SQM sklonil trošku níže, aby mířilo mimo Mléčnou dráhu, tak mi ukázalo 21,42 MSA. Zde se trošku rozepíšu o světelném znečištění viditelném z Leopoldsteinu. Jelikož jsme neměli stanoviště s nízkým výhledem do všech stran, nemusel jsem vidět všechny světelné čepice. Vizuálně byla nejvýraznější světelná čepice na severo-severo-západě, kterou nejspíše způsobovaly 60km vzdálené České Budějovice. Žádné jiné větší město tímto směrem již není.
Další světelná čepice patřila Linci (vzdálenost 40km), který svítil na jihozápadě. Teoreticky by měl Linec svítit podstatně více než Budějovice. Linec jsme měli o 20km blíže a navíc v něm žije dvakrát více obyvatel. Přesto se mi světelná čepice od Lince zdála být srovnatelná s tou Budějovickou. Je vidět, že v Rakousku umí opravdu lépe svítit!

Po krátké přestávce, kterou jsem věnoval měření jasu oblohy, jsem se opět vrátil k dalekohledu. Ted jsem nyní namířil na Barnardovu galaxii (NGC 6822). Ta je poměrně velká, ale plošně málo jasná. Ale na dobré obloze ve Weinsberger Waldu to byl jednoduchý objekt. Galaxie je součástí místní skupiny galaxií, do níž patří i naše Mléčná dráha.
Nad Barnardovou galaxií se nachází malá planetární mlhovina (NGC 6818 ), která se při malém zvětšení jeví téměř jako hvězda, jen mírně rozostřená.
V průběhu noci jsme spatřili dvě Iridia, která letěla současně vedle sebe. Byl to zajímavý pohled.

Při pozorování s dalekohledem jsem stále zůstal v Mléčné dráze. Nasadil jsem UHC filtr a zběžně jsem si projel krásné mlhoviny M8 (Laguna), M 20 (Trifid), M 16 (Orlí) a M 17 (Labuť). Poté mě napadlo vyhledat pěknou planetární mlhovinu NGC 6781. Ta se nachází v pravém křídle Orla, přezdívám ji „Mýdlová bublina“, neboť na tmavší obloze ve větším dalekohledu opravdu trošku připomíná tvar mýdlové bubliny.

V průběhu noci se trošku ochladilo, tak i zde jsem si nakonec musel obléct bundu. Během předchozího pozorování jsem se úplně zapomněl podívat na mlhovinu Sh 2-54, která se nachází kousek nad mlhovinou M 16. UHC filtr byl stále nasazený, tak jsem šel na věc. Měl jsem Honzovy vyhledávací mapky na mlhoviny ze Sharpless katalogu, tak to nebyl těžký úkol. Odpíchl jsem se od M 16, přešel k otevřené hvězdokupě NGC 6604. Nad touto otevřenou hvězdokupou byl nevelký, ale snadno viditelný, světlý flíček. To je nejjasnější část mlhoviny, ta jediná byla vidět vizuálně. Ve skutečnosti je mlhovina mnohem větší, ale to je patrné až teprve na fotografiích s dlouhými expozičními časy.

Asi o hodinu později po prvním měření s SQM jsem naměřil v zenitu 21.46 MSA, tedy obloha se o něco zlepšila. Jinak tato hodnota byla stejná jako z předešlé noci na Edelweissspitze. I zde byla Mléčná dráha pěkná i nízko nad obzorem spolu s temnými mlhovinami, jako Dýmka a okolí (temný kůň).

Zběžně jsem si prohlédl galaxie M 101 a M 51. A poté jsem šel hledat objekty v souhvězdí Delfína. Několik minut jsem se trápil s hledáním planetární mlhoviny NGC 6905 (Blue flash). Nakonec se mi ji podařilo najít, byla kruhového tvaru. Dalšími objekty z Delfína byly kulové hvězdokupy NGC 7006 a 6934. Pokusil jsem se ještě o planetární mlhovinu NGC 6891, musel jsem si pospíšit, neboť začalo svítat. Tuto planetárku jsem nakonec nenašel, později jsem zjistil, že má velmi malý úhlový průměr, tak jsem si ji mohl snadno splést s hvězdou. Pro příště vím, že mám na její vyhledávání použít větší zvětšení. Posledními deep-sky objekty této noci byly kulové hvězdokupy M 2 a M 15.

Poměrně vysoko nad jihovýchodem byl Jupiter. Seeing byl i při zvětšení 250x velmi slušný. Zkusil jsem použít i 2x barlow, ale obraz již nebyl dobrý, tak jsem se vrátil k původnímu zvětšení. Téměř uprostřed kotoučku Jupitera byla viditelná velká rudá skvrna. Vynikala v mezeře, kde se nachází jižní rovníkový pás. Ten letos téměř zmizel. Ve skutečnosti nezmizel zcela, je velmi slabý, ale v dalekohledu viditelný. Velmi nápadný byl severní rovníkový pás. Dokonce jsem v něm viděl bílý pásek. Mimo těchto útvarů jsem viděl i oboje polární ztmavení. Jupiter se mi líbil natolik, že jsem pořídil i kresbu.

Po dokončení kresby Jupitera bylo již dost světla. Začal jsem s Petrem uklízet vybavení a šli jsme spát. Vstávali jsme dopoledne kolem desáté hodiny a začali balit. Zastavila u nás příjemná starší paní a dala nám nektarinky a zase odjela.
Po sbalení jsme vyrazili směrem na Gmünd, Třeboň a odpoledne dojeli do Prahy. Honza rozpočítal náklady na osobu. Každého vyšla akce na pouhých 900kč! V ceně byl benzín, rakouská dalniční známka a nemalý poplatek za vstup na Großglockner Hochalpenstraße. V Butovicích u metra jsme se sestra a já rozloučili s Petrem a Honzou a vyrazili směr Černý most. Pozdě odpoledne jsme dorazili domů do Liberce.

Akci hodnotím jako velmi podařenou a určitě se v budoucnu do Rakouska rád vrátím.

Článek byl převzat z portálu 8mag.net