Co nás čeká na obloze v listopadu 2010?
Jiří Dušek, Úterý, 2. Listopad 2010
Podlehnout vůni tlejícího listí či zimomřivým plískanicím se nevyplácí. Zářivé hvězdy listopadové oblohy jsou totiž vzpomínkou na časy, kdy hvězdy byly ještě bohy, Slunce se plavilo ve zlaté bárce a dění na zemi určovaly měsíční bytosti. Na podzimní obloze je „zakreslen“ příběh bájného Persea a nádherné Andromedy, dcery etiopského krále Kefea i jeho ješitné manželky Kasiopeji, stejně jako mořské obludy Velryby a okřídleného koně Pegase.
Celooblohová mapka je nastavena na 1. listopadu 2010 na 22 hodin středoevropského času (15. listopadu tedy platí pro 21 hodin a 30. listopadu pro 20 hodin středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdeme, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.
Rozhlédněme se nejdříve po Sluneční soustavě. Dominantu bezesporu tvoří Jupiter, který najdete v souhvězdí Ryb. Kromě rána je pozorovatelný po celou noc a k jeho identifikaci nepotřebujete žádný dalekohled. Jednoduše se jedná o nejjasnější „hvězdu“, kterou z večera spatříte nad jižním obzorem.
Za soumraku se můžete pokusit zahlédnout i Mars se Saturnem. Obě planety se ale blíží ke Slunci, takže se brzo ztratí v záři naší denní hvězdy. Naopak nad ránem je viditelná Venuše. Ta se ovšem od Slunce úhlově vzdaluje, tudíž bude v dalších týdnech pozorovatelná stále snadněji a snadněji.
Kolem 18. listopadu se můžete zkusit podívat také na meteorický roj Leonid, jehož radiant se nachází v souhvězdí Lva, poblíž hvězdy Algieba (gama Leonis). Samozřejmě, že to nebude takové divadlo jako před deseti roky. Tehdy totiž Země prolétla nejhustší částí prachového proudu uvolněného z jádra komety Tempel-Tuttle. Ale pokud se ve druhé polovině noci zaměříte na východní obzor, mohli byste spatřit až dvacet Leonid za hodinu.
Čekání na tento úkaz může zpestřit procházka vzdálenějším vesmírem, například souhvězdím Pegase. To tvoří typický čtyřúhelník, zvaný též Pegasův čtverec. Jeho jihozápadní roh je hvězda Markab (alfa Pegasi), severozápadní Scheat (beta Pegasi), jihovýchodní Algenib (gama Pegasi) a severovýchodní Alpheratz, která formálně patří do souhvězdí Andromedy, a proto má alternativní označení alfa Andromedae.
Obdélníková mapka ukazuje pohled do nadhlavníku (zenitu), kde zahlédnete obrazec Pegasova čtverce.
Jméno Markab vzniklo zkomolením arabského popisu „rameno koně“. Původně se však takto jmenovala hvězda beta Pegasi, k přepsání na alfu došlo omylem až ve středověku. Scheat vychází z názvu pro „holeň“, až do středověku byl ale spojován s hvězdou delta Aquarii a neměl žádnou souvislost s obrazcem okřídleného koně. Také Algenib (tj. „bok“) přišel ke jménu díky chybě, zpočátku jej totiž nesla hvězda alfa Pegasi (a dodnes se tak označuje i alfa Persei). A konečně, jako Alpheratz (tj. „hruď“) byla původně označována beta Pegasi. Tato stálice má i druhé jméno Sirrah („pupek“).
Označení stálic řeckými písmeny „podle“ vzrůstající jasnosti není o moc jednodušší. Alpheratz je nejjasnější hvězdou souhvězdí Andromedy a současně i Pegasova čtverce. Přesto je ve starší literatuře označovaná jako delta Pegasi. Písmenem „alfa“ se oficiálně honosí Markab, může však být slabší než Scheat (beta Pegasi). Slovíčko „může“ je přitom na místě – Scheat totiž pozvolna mění jasnost! A navíc, ve skutečnosti je nejnápadnější hvězdou celého souhvězdí Enif – tedy epsílon Pegasi.
Z pohledu astrofyzika je Markab hvězdou, na kterou se díváme ze vzdálenosti 140 světelných let. Její hmotnost se odhaduje na 3 hmotnosti Slunce, průměr na 4 průměry Slunce. Vše přitom nasvědčuje tomu, že se chystá na „poslední cestu“. Během relativně krátké doby spotřebuje centrální zásoby vodíku (pokud se tak již nestalo) a promění se v oranžového obra. Nakonec po ní zůstane bílý trpaslík a rychle se rozplývající planetární mlhovina.
Scheat je červeným obrem, který se nachází asi dvě stě světelných let daleko. Má povrchovou teplotu pouze 3500 stupňů Celsia a naoranžovělé zabarvení patrné v každém menším dalekohledu. Pokud by se beta Pegasi nacházela uprostřed Sluneční soustavy, sahal by její okraj téměř k dráze Venuše.
Algenib je velmi zářivou hvězdou. Její povrchová teplota přesahuje 22 tisíc stupňů Celsia, má hmotnost kolem 9 hmotností Slunce a sledujeme ji ze vzdálenosti 333 světelných let. Navíc ji doprovází několik „tajemných“ průvodců. Jeden obíhá kolem společného těžiště s periodou 6,8 dne ve vzdálenosti jenom 0,15 astronomické jednotky. Jejím směrem je pak viditelná i dvojice červených trpaslíků.
Alpheratz se nachází 97 světelných let daleko, její hmotnost se odhaduje na 3,5 hmotnosti Slunce a průměre na necelé 3 průměry Slunce. Navíc ji doprovází menší průvodce, který kolem společného těžiště oběhne jednou za sto dní. Viditelná stálice patří mezi tzv. rtuť-manganové hvězdy. Přesto, že je složena především z vodíku, je v její atmosféře pozorovatelný přebytek těžších chemických prvků, jako je fosfor, mangan, galium, stroncium, ytrium, zirkon či platina. Konkrétně rtuti obsahuje deset tisíckrát více než hvězdy slunečního typu. Tato anomálie přitom vzniká ve vrstvě atmosféry, kde se vyrovnává gravitace stahující rtuť směrem do centra s gradientem tlaku záření, který působí opačným směrem. Nad povrchem rtuť-manganových hvězd tudíž plují oblaka rtuti, která se řídí podobnými mechanismy jako pozemská oblaka. Alpheratz je proto hvězdou s vlastním, byť poněkud rtuťovitým, počasím.
Ve zkrácené podobě vyšlo v příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.
