Co nás čeká na obloze v červnu 2011?
Jiří Dušek, Úterý, 31. Květen 2011
Prvního června se odehraje částečné zatmění Slunce patrné především z arktických oblastí, ale také severní Číny, Sibiře, Islandu, Grónska, Kanady či Aljašky. V noci z 15. na 16. června následuje úplné zatmění Měsíce, které je už z území České republiky viditelné. Navíc bude výjimečně dlouhé a „hluboké“. Měsíc se přitom ocitne nízko nad obzorem v souhvězdí Hadonoše, takže nabídne celou řadu zajímavých, fotogenických příležitostí. Nehledě na to, že další podobné představení z našich zeměpisných oblastí zahlédneme až v září 2015.
Měsíc vychází ve středu 15. června jenom několik minut po 21. hodině letního času, tedy již během částečného zatmění, ale ještě před počátkem zatmění úplného. Zpočátku bude nízko nad obzorem a na velmi světlé obloze. Pozorovací podmínky se však rychle zlepší a ve 22 hodin a 13 minut jeho kotouč zahlédneme procházet nejtemnější částí zemského stínu. Jak moc bude patrný, nevíme, není však vyloučeno, že průzračnost zemské atmosféry ovlivní exploze islandské sopky Grímsvötn. Vpravo od Měsíce v té době nalezneme hvězdu Antares ze souhvězdí Štíra, o něco dál planetu Saturn. Mimo pouliční osvětlení, s dobrým výhledem nad jihovýchodní obzor, můžeme pravděpodobně v okolí „úplňkového“ Měsíce spatřit také Mléčnou dráhu! Úplné zatmění skončí tři minuty po 23. hodině, kdy se u levého okraje opět objeví Sluncem ozářený měsíční kotouč. Následující hodinu pak dostaneme příležitost sledovat částečné zatmění.
V obdélníkovém výřezu je schematicky zakreslen průběh úplného zatmění Měsíce v noci z 15. na 16. června 2011. Velikost měsíčního disku je výrazně zvětšena, všechny časové údaje jsou v letním středoevropském čase.
V červnu ale nebude viditelné pouze zatmění Měsíce. Nad ránem se můžeme podívat na Jupiter i Mars. Naopak večerní oblohu zdobí Saturn, který se přiblížil k nápadné a jasné hvězdě Porrima ze souhvězdí Panny (též gama Virginis). Kolem 11. června budou od sebe úhlově vzdálené jenom čtvrt stupně. Samozřejmě, pouze při pohledu ze Země. Zatímco Saturn se nachází asi 1,4 miliardy kilometrů daleko, hvězdu Porrima sledujeme s odstupem 39 světelných let.
Souhvězdí Panny patří mezi ta, která se na nebesích „usídlila“ již před několika tisíciletími. Stejně pradávný původ pak mají i některá jména jasných hvězd. Konkrétně Porrima odkazuje na latinské jméno jedné z bohyní věštby a porodu. Jako, kdyby naši předci věděli, že gama Virginis sehraje velmi důležitou roli v poznávání světa hvězd.
Celooblohová mapka je nastavena na 1. června 2011 na 1 hodinu letního středoevropského času (15. června tedy platí pro 0 hodin a 31. června pro 23 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.
Celý příběh začal v roce 1689, kdy jezuitský misionář Jean Richaud jako první na indickém subkontinentu obrátil jednoduchý dalekohled k nebesům. Všiml si totiž, že se Porrima ve skutečnosti skládá ze dvou přibližně stejně jasných hvězd s mírně nažloutlým odstínem. Od té doby byla v centru pozornosti řady astronomů, klíčová se však stala systematická pozorování od Williama Herschela. Známý britský astronom totiž předpokládal, že pokud na nebi nalezne dvě hvězdy ležící těsně u sebe, měla by se jedna z nich nacházet dál než druhá. Takže pokud bude pečlivě měřit jejich vzájemné polohy, pak časem odhalí pohyb bližší složky způsobený oběhem Země kolem Slunce. Vzdálenější hvězda tak sloužila jako „nehybný bod“.
Po řadě let soustavného pozorování Herschel skutečně jisté změny u některých dvojhvězd objevil – nikoli však v důsledku oběhu Země kolem Slunce, nýbrž díky oběhu hvězd kolem společného těžiště. Narazil tedy na fyzické dvojhvězdy. Statisticky a vlastně i na základě pozorování k podobnému závěru došli také jiní hvězdáři, avšak teprve Herschel podal dostatečně rozsáhlé důkazy. William Herschel tedy položil základy metodiky systematického studia dvojhvězd a navíc dokázal, že Newtonovy gravitační zákony platí i mimo Sluneční soustavu. Význam těchto soustav je přitom pro dnešní astrofyziku nesmírný: pouze u fyzických dvojhvězd lze dostatečně věrohodně odhadnout hmotnost obou hvězd. Tedy klíčový údaj pro celou řadu astrofyzikálních teorií.
Konkrétně hvězdu Porrima sledoval William Herschel od roku 1781. Jeho syn John Herschel pak v roce 1833 spočítal první parametry dráhy. Dvě hvězdy kolem společného těžiště oběhnou jednou za 169 roků. Jelikož se pohybují po zřetelně protáhlé dráze, mohou se k sobě přiblížit na pouhých 5 astronomických jednotek (vzdálenost Jupiteru od Slunce) a naopak vzdálit na 81 astronomických jednotek (dvojnásobek vzdálenosti Pluta od Slunce). Při pohledu ze Země tedy úhlová vzdálenost obou hvězd kolísá od 0,3 úhlové vteřiny po 6,2 úhlové vteřiny. Pokud jsou si obě hvězdy nejblíže, což se naposledy stalo v roce 2005, nezahlédneme je odděleně žádným běžně dostupným dalekohledem. Naopak, když jsou nejdále (kolem roku 2090), snadno je spatříme v přístroji o průměru objektivu pouhých pět centimetrů. Porrima je tak jedním z mála systémů, u kterých můžeme sledovat s odstupem pouhých roků nápadné změny v poloze jednotlivých složek.
Rozbory přicházejícího světla naznačují, že se jedná o téměř jednovaječná hvězdná dvojčata. Jejich povrchová teplota dosahuje asi 7,5 tisíce stupňů Celsia, jsou tedy o něco teplejší než Slunce. Každá má hmotnost asi 1,5 hmotnosti Slunce, jejich průměr dosahuje 1,2 průměru Slunce.
Samotná přítomnost planety Saturn také naznačuje, že se Porrima nachází poblíž ekliptiky a může být výjimečně zakryta Měsícem nebo velmi vzácně některou z planet. Nejbližší takový úkaz proběhne 25. února 2016. Bohužel, bude viditelný pouze z Antarktidy. V České republice ale naštěstí o moc déle čekat nebudeme. Měsíc Porrimu zakryje večer 3. června 2016. Výjimečné setkání tehdy doplní i nedaleko leží Jupiter. Samozřejmě, pokud bude pěkné počasí.
Ve zkrácené podobě vyšlo v příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.
