Co nás čeká na obloze v červenci 2011?
Jiří Dušek, Neděle, 3. Červenec 2011
V pondělí 4. července kolem 17. hodiny letního středoevropského času se Země ocitne nejdále od Slunce v tomto roce. Od naší denní hvězdy nás v tu chvíli bude dělit vzdálenost 152 102 000 kilometrů. Vzhledem k tomu, že roční období nezávisí na vzdálenosti Země-Slunce, ale odvíjí se především od náklonu naší planety vůči Slunci, poněkud ironicky v této době zažijeme na severní polokouli nejteplejší období roku.
Počátkem července můžeme zvečera sledovat hned dvě relativně nápadné planety. První z nich je Merkur, který se nachází krátce po západu Slunce velmi nízko nad severozápadním obzorem, naštěstí nám ale při jeho hledání pomůže úzký srpek Měsíce, který nedaleko projde 3. a 4. července. O něco snazší bude zahlédnout Saturn. Jeho viditelnost se sice také zhoršuje, ale pořád ještě září v souhvězdí Panny, poblíž hvězdy Porrima (též gama Virginis).
Další tělesa Sluneční soustavy jsou patrná až ve druhé polovině noci. Uran a Neptun ale zahlédneme pouze pomocí dalekohledu. Drobnou kuriozitou je, že 12. července planeta Neptun dokončí svůj první oběh kolem Slunce od svého objevu v roce 1846. Jupiter se nachází v jihozápadní části souhvězdí Berana, takže vychází kolem půlnoci a nejlépe viditelný je vysoko nad jižním obzorem za ranního svítání. V té době se nad severovýchodem objeví i planeta Mars v souhvězdí Býka, ke které se hodinu před východem Slunce přidá i nápadně jasná Venuše.
V obdélníkovém výřezu je zakreslen výhled nad západní obzor, kde lze počátkem července zahlédnout planetu Merkur. Velikost měsíčního disku je výrazně zvětšena.
Po celý červenec můžeme sledovat souhvězdí Štíra, ve kterém se nalézají dva vůbec nejjižnější objekty tzv. Messierova katalogu: otevřené hvězdokupy M 6 (též NGC 6405) a M 7 (NGC 6475). Charless Messier sestavoval katalog podobných mlhavých objektů z Paříže, a tak je téměř zázrakem, že si jižně položených hvězdokup M 6 a M 7 vůbec všiml. Při pohledu z našich zeměpisných šířek se totiž vyskytují jenom nízko nad obzorem, utopeny ve světlé záři vzdálených měst. O to krásněji se ale vykreslí po přechodu studené fronty, kdy vzduch křišťálově zprůhlední a noční obloha se až k obzoru pokryje slabými hvězdami.
Obě hvězdokupy jsou z oblastí blíže k rovníku patrné i bez dalekohledu. Při pohledu loveckým triedrem se M 6 představí jako skupina jasnějších hvězd, které mohou připomínat motýla. M 7 je téměř kruhová a rozložení hvězd vykresluje kontury růže. Hvězdokupy se vejdou do jednoho zorného pole a mají v průměru asi jeden úhlový stupeň. M 7 je jedinečná hlavně tím, že se jako jeden z mála objektů viditelných bez dalekohledu dostala i do Ptolemaiova starověkého katalogu stálic. Někteří autoři dokonce uvádějí, že ji objevil sám Ptolemaios.
Celooblohová mapka je nastavena na 1. července 2011 na 0 hodin letního středoevropského času (15. července tedy platí pro 23 hodin a 31. července pro 22 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.
Snad nejkrásnější objekt souhvězdí Štíra ovšem najdeme severně od dvojice hvězd zeta 1, 2 Scorpii. Jedná se o otevřenou hvězdokupu NGC 6231. Z České republiky tento útvar sice viditelný není, pokud však vyrazíme alespoň do severní Afriky, snadno ji zahlédneme v podobě mlhavého pásku podobného „drobné kometě“ o délce několika stupňů. Jako první ji v roce 1654 popsal Giovanni B. Hodierna, který již v polovině 17. století sestavil první katalog mlhavých objektů hvězdné oblohy.
NGC 6231 je zajímavá proto, že je složena z velkého počtu vysoce svítivých veleobřích hvězd. Nejjasnější hvězda je s ohledem na odhadovanou vzdálenost hvězdokupy kolem šesti tisíc světelných stejně svítivá jako Rigel ze souhvězdí Oriona a desetitisícinásobně předčí naše Slunce. Kdyby NGC 6231 ležela ve stejné vzdálenosti jako Plejády z Býka, pak by byla padesátkrát nápadnější a její nejjasnější hvězdy by měly stejnou jasnost jako Sirius!
Také v nejbližším okolí NGC 6231 leží množství svítivých hvězd, které vytvářejí rozsáhlý roj, v jehož středu je samotná hvězdokupa. Nejbohatší část této soustavy leží směrem na severovýchod – to je onen pás hvězd z chvostu falešné komety. Moderní studie přitom ukazují, že NGC 6231 představuje jádro rozsáhlé asociace, která je součástí spirálního ramene naší Galaxie Sagittarius-Carina. Na severní polokouli je obdobným systémem otevřená dvojitá hvězdokupa chí a h Persei.
K celému systému částečně náleží i dvojhvězda zeta 1, 2 Scorpii. Vzdálenost zeta 2 Scorpii se odhaduje na pouhých 150 světelných let. Hvězda zeta 1 Scorpii se však nachází zhruba 40krát dál a je s velkou pravděpodobností fyzicky spřízněna s NGC 6231. Dokonce představuje jednu z nejsvítivějších známých hvězd naší Galaxie. Kdyby byla ve stejné vzdálenosti jako zeta 2 Scorpii, předčila by svým jasem Venuši v největším lesku! Její povrchová teplota se odhaduje na 21 tisíc stupňů Celsia, hmotnost na 60 hmotností Slunce a za stejný okamžik vyzáří tolik energie jako jeden a půl milionu Sluncí!
Předpokládá se, že zeta 1 Scorpii vznikla nanejvýš před několika miliony roky, a že za podobně dlouhou dobu exploduje jako tzv. hyperobr, který po sobě zanechá černou díru. Ještě předtím se ale nakrátko stane nejnápadnější hvězdou pozemské oblohy.
Ve zkrácené podobě vyšlo v příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.
