Co nás čeká na obloze v květnu 2012?
Jiří Dušek, Pondělí, 30. Duben 2012
Planeta Venuše se na pozemské obloze opět přibližuje ke Slunci. Na počátku května sice bude stále ještě nepřehlédnutelnou dominantou večerní oblohy, koncem měsíce ale zmizí v záři slunečního disku a 6. června přes něj dokonce projde! Velmi dobrý výhled ale budeme mít na Mars, který zvečera září v souhvězdí Lva, nedaleko hvězdy Regulus. Ještě zajímavější pohled pak bude na Saturn, který se 15. dubna ocitne v opozici. Bude se tedy nacházet na opačné straně vůči Zemi než Slunce a můžeme jej sledovat po celou noc. Počátkem května navíc vytvoří velmi pohledné seskupení s Měsícem a hvězdou Spica ze souhvězdí Panny.
Mapka ukazuje výhled nad jižní obzor, kde můžeme v noci ze 4. na 5. května sledovat seskupení Měsíce, Saturnu a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny.
Jestliže se na Saturn podíváme kvalitním dalekohledem o průměru objektivu alespoň pět centimetrů, všimneme si drobného prstenu už při dvacetinásobném zvětšení. Úhlový průměr planety je kolem dvaceti vteřin, pokud započítáme prsten, pak dostaneme dvakrát větší velikost. Pokud se vyzbrojíte dalekohledem o průměru objektivu kolem patnácti centimetrů, můžete zhruba uprostřed prstenu zaznamenat i tmavší předěl – tzv. Cassiniho dělení, a vidět bude i stín, jež prsten vrhá na planetu, resp. planeta na prsten.
Saturnův prsten není celistvý, tvoří jej totiž drobné částice tvořené z 99 procent vodním ledem s příměsí složitějších látek. Ty nejnápadnější části prstenu mají šířku zhruba čtyři sta tisíc kilometrů, jejich tloušťka však nepřesahuje desítky metrů. Při bližším pohledu se rozpadají na stovky tisíc úzkých prstýnků, z nichž některé se navzájem proplétají a tvoří malé uzlíky.
V atmosféře planety lze zahlédnout podobné jevy jako u Jupiteru. Nejsou však nijak nápadné – teplota ve svrchních částech Saturnovy atmosféry nedosahuje ani -140 stupňů Celsia, takže nejvyšší viditelná vrstva obsahuje krystalky amoniaku, které absorbují ultrafialové záření a vytváří smogový opar.
Saturnova rotační osa je vůči rovině ekliptiky skloněna pod úhlem 27 stupňů. Proto můžeme sledovat, jak planeta při oběhu kolem Slunce s odstupem roků pozvolna mění rozevření prstenů. Naposledy jsme je z boku spatřili v roce 2009, další příležitost dostaneme v roce 2025.
Podobně jako ostatní obří planety i Saturn doprovází celá skupina menších i větších měsíců. Nejjasnější je Titan, který kolem Saturnu oběhne jednou za necelých šestnáct dní. V největší východní či západní výchylce se přitom vzdaluje až na pětinásobek průměru prstenu (tj. tři úhlové minuty). Jeho jasnost je srovnatelná s hvězdami osmé velikosti. Při identifikaci Saturnových satelitů navíc pomohou nejrůznější počítačové programy, hvězdářské ročenky, časopisy nebo internetové aplikace.
V květnu najdeme přímo nad hlavou nenápadné souhvězdí Vlasy Bereniky a v něm ještě méně zřetelnou hvězdu označovanou jako 31 Comae Berenices. Je natolik slabá, že ji na světlejší městské obloze nebo za svitu Měsíce bez dalekohledu ani nespatříme. Hvězda se nachází asi 310 světelných let daleko, má hmotnost přibližně 2,5 hmotnosti Slunce a průměr 10 průměrů Slunce. Existují přitom náznaky, že již ve svém nitru vyčerpala všechny zásoby vodíku, takže se z ní pomalu stává červený obr. Centrální části hvězdy se smršťují, heliové jádro zmenšuje a teplota v něm vzroste. Do míst s výrazně vyšší teplotou se tak dostávají i ty části hvězdy, v nichž vodík dosud neshořel. Na povrchu vyhořelého heliového jádra se proto časem zapálí vodíkové reakce, jejichž celkový výkon bude větší než výkon původního jádra. Obal hvězdy tak dostane mnohem více energie – aby jí dokázal vyzářit, musí svůj poloměr zvětšit i o několik řádů.
Celooblohová mapka je nastavena na 1. května 2012 na 0 hodin letního středoevropského času (15. května tedy platí pro 23 hodin a 31. května pro 22 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdeme, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.
Hvězda se však proslavila i z jiného důvodu. Byť ryze pozemského. Podíváme-li se na hvězdnou oblohu, můžeme na ni rozeznat tři „základní“ kruhy (či souřadnice), které ji dělí přesně na dvě poloviny. Tím nejznámějším je ekliptika, po které se během roku pohybuje Slunce. Druhým je průmět roviny pozemského rovníku na nebeskou sféru a třetím, nejméně známým, je průmět roviny Galaxie, tj. galaktický rovník. Ve všech třech případech rozeznáváme i severní a jižní póly. Severní pól nebeského rovníku se promítá poblíž hvězdy Polárka z Malé medvědice. Severní pól ekliptiky najdeme v souhvězdí Draka, u planetární mlhoviny NGC 6543. A severní galaktický pól leží necelého půl úhlového stupně od 31 Comae Berenices. Proto se tato stálice také označuje jako Polaris Galacticus Borealis.
Ve zkrácené podobě vyšlo v příloze Lidových novin. Uveřejněno s laskavým svolením redakce.
