Ztracený Velký vůz

Už jako malí se při seznamování s hvězdami setkáváme díky našim rodičům nebo prarodičům se sedmicí výrazných hvězd na obloze známých jako „Velký vůz“. Tyto hvězdy jsou symbolicky zakotveny do paměti jako významný orientační obrazec na noční obloze, jako předmět zejména chlapců k zaujetí nějaké krásky pod hvězdami, jako první nebeské uskupení, které ukazujeme dětem. Pro skauty i nezasvěcené nadšence je to důležitý ukazatel severního pólu, o kterém se jen tak mimoděk učíme i na základní škole. Velký vůz je zkrátka symbol všeho, co víme na samém počátku o souhvězdích, a ne nadarmo pak utváří znalejším úškleb na tváři, protože to ve skutečnosti ani není souhvězdí. Smutnou realitou tohoto snímku ovšem je, že ani ten Velký vůz už nemusíme v budoucnu na jasné obloze snadno najít…

Velký vůz, ač je notorický známý, se nikdy nestane oficiálním souhvězdím. Jedná se o tzv. asterismus, tedy lidově zažité hvězdné uskupení na obloze a významný orientační obrazec. Je zajímavé, že jej Mezinárodní astronomická unie v roce 1930 neustanovila jako samostatné souhvězdí, protože v mnoha zemích a kulturách byla právě tato sedmice esteticky seřazených a přibližně stejně jasných hvězd spojována do stejného útvaru, ačkoliv ten samý útvar připomínal každému něco jiného. Například v USA se navždy tento asterismus považuje za Velkou naběračku (Big dipper). Rovněž Číňané v ní viděli tzv. Severní naberačku. Kanadští Inuitové zase svého proslulého Jelena karibu. Aljaška má dokonce Velký vůz a Polárku ve své vlajce. Úplná náhoda to ale není, že je Velký vůz tak výrazný a komplexní – šest z jeho sedmi hvězd totiž putuje prostorem společně jako tzv. pohybová hvězdokupa.

Co naplat, oficálně je velký vůz (s malým „v“) jen lidově zaběhlá skupinka nejjasnějších hvězd v asi 4x větším souhvězdí Velké medvědice. To se opírá o antickou legendu, v níž syn Dia chce šípem zabít nevědomky svou matku, kterou žárlivá Héra před lety proměnila v medvědici a která v krátkém okamžiku chce obejmout svého syna (jemu to pochopitelně připadá jako obyčejný útok medvěda). Když ale Zeus vše uvidí, promění i lovce v medvěda, oba chytí za ocas a vytáhne na nebeskou klenbu. Symbol mateřské lásky tak zobrazují na obloze Velká medvědice a Malý medvěd. Onen pověstný ocas medvědice je nám známý jako ój velkého vozu, ohon medvěda pak skrývá na svém konci Polárku – očima patrnou hvězdu ležící nejblíže k severnímu nebeskému pólu. Proto – pokud někdy v noci zabloudíte a budete hledat sever – najděte si Velký vůz a jeho přední hvězdy „ve směru jízdy“ (míněno jako když tlačíte dopředu kočár, ój je vzadu) protáhněte nahoru (když je vůz nad hlavou, tak dolu). První jasný bod po cestě, který leží asi v šestinásobku této hvězdné spojnice, je Polárka. Nic jiného v tom směru neleží, v dobrém užití tohoto návodu se nemůžete splést!

A proč je Velký vůz ztracený? No a najdete ho na té fotografii dobře? Že ne? Tak vinou není neschopnost fotografa s tím něco udělat, ale přemíra světla jdoucí zbytečně z města nahoru (v tomto případě přímo z Úpice). Jde o tzv. rušivé světlo, které ve velké míře přispívá k celosvětovému ekologickému problému známému jako světelné znečištění. Jak města svítí lampami, jež jsou vyklenutá či kulatá, svítí mnoho světla nahoru k nebi. Tedy tam, kam by svítit nemělo, protože to jednak plýtvá energií a jednak nikomu nijak významně nepomáhá. Světlo jdoucí do horního poloprostoru se rozptyluje na částečkách atmosféry (prach, dým z aglomerací, mlha či kapičky vlhkosti, obyčejné molekuly vzduchu) a putuje dál i za horizont, kam původní světlo ani nesvítilo. Vadí to ptákům, kteří mohou být dezorientování nebo navedení hmyzem letícím za světlem k vlastní záhubě; vadí to při spánku lidem, kteří ani netuší, že je to může „obohatit“ o rakovinotvorné buňky; vadí to i řidičům na dlouhých cestách a samozřejmě to vadí hvězdářům, kteří v některých svých oborech nemůžou pořádně pozorovat. A přitom by do začátku stačilo poměrně málo – po celém světě se domluvit, že svítit se bude jen tam, kam má (odražené světlo od sněhu, stěny či země už není takové terno jako přímé svícení nahoru), a tím, čím se dá nejvíc ušetřit. Plány i prostředky existují, jen ta jednání jsou jaksi zdlouhavá a nikam nevedoucí. Jak těžké je se jednoduše domluvit…

A tak dokud se bude svítit dál neúčelně, města se budou dál roztahovat včetně svých vůči přírodě nedůstojně osvětlených míst, budou se nám z oblohy bohužel vytrácet postupně všechny noční skvosty včetně i toho babičkami nezmiňovanějšího Velkého vozu. Astronomové budou dál smutnit, kasy národů za spotřební energii se budou dál krutě vyprazdňovat a zemské zdroje dál těžit až na neúnosnou míru. A jednou se podíváme na noční oblohu ve žlutavé záři a řekneme si: „To bylo krásný, když naši prarodiče ještě viděli hvězdy. Jak to asi vypadalo?“ Tahle futuristická vize už má bohužel své první reálné lokace – New York, Hong Kong či Las Vegas lidem nenabídne už pomalu nic krom občasného Měsíce, všímavým i Venuši či Jupiter. Ještě že vznikají ty oblasti pro ochranu temného nebe…

Článek byl také publikován na webu Hvězdárny v Úpici.