Obloha v září 2013
Jiří Dušek, Středa, 4. Září 2013
V průběhu září to nebude s objekty Sluneční soustavy snadné. Planety nalezneme pouze na světlé obloze – buď ihned po západu Slunce anebo za ranního rozbřesku. Viditelnost Venuše, která v minulých týdnech zdobila večerní oblohu, se nijak nezlepšila. Druhý zářijový týden ale projde kolem hvězdy Spica ze souhvězdí Panny. Navíc ji v neděli 8. září navštíví tenký srpek Měsíce, kterého následující večer zastihneme u Saturnu. Dívat se ale musíme tak tři čtvrtě hodiny po západu Slunce, z míst, odkud je dobrý výhled až nízko k obzoru.
Na mapce je zakreslen výhled nad západní obzor, kde mezi 8. a 9. zářím můžeme sledovat seskupení Měsíce, Venuše a Saturnu.
Pokud bychom se v těchto dnech nacházeli v Brazílii, Argentině nebo Chile, dokonce můžeme sledovat, jak Měsíc planetu Venuši 8. září nakrátko zakryje.
Další dvě planety viditelné bez dalekohledu vycházejí až nad ránem. Jupiter zdobí souhvězdí Blíženců, Mars přechází z Raka do Lva. V první polovině září přitom oranžovou planetu najdeme nedaleko hvězdokupy Jesličky.
V neděli 22. září 2013 v 22 hodin 43 minut našeho času Slunce přejde přes nebeský rovník, nastane podzimní rovnodennost a začne astronomický podzim. Přesto všechno ale budeme mít skvělý výhled na letní Mléčnou dráhu – mlhavý pás s mnoha světlými a temnými zálivy. Podle pověstí se jedná o mateřské mléko bohyně Hery, které se na nebi rozprsklo, když od prsu odtrhla malého Herkula. Australští domorodci a také Číňané považovali Mléčnou dráhu za nebeskou řeku s mnoha tmavými ostrovy a některé africké kmeny si ji představovaly jako kouř táborových ohňů v záhrobí.
Abychom si vychutnali plnou krásu Mléčné dráhy, musíme za bezměsíčné noci putovat někam daleko od měst a městeček. Stačí totiž jedna jediná lampa pouličního osvětlení anebo zbytečně zářící billboard a zmizí z dohledu.
Krémový pás Mléčné dráhy souvisí s tvarem naší Galaxie. Ta se při pohledu z venku jeví jako velmi plochý disk o průměru sto tisíc a tloušťce jen několik tisíc světelných roků poskládaný z několika stovek miliard hvězd. Naše Sluneční soustava se nachází přibližně v polovině vzdálenosti mezi středem a okrajem Galaxie, poblíž její roviny. Při pohledu ze Země se proto světlo vzdálených hvězd z plochého disku Galaxie slévá do jednoho mlhavého pásu.
Celooblohová mapka je nastavena na 1. září 2013 na 23 hodinu letního středoevropského času (15. září tedy platí pro 22 hodin a 30. září pro 21 hodin letního středoevropského času). Měsíc v mapce nenajdete, každou noc má totiž jinou polohu, vždy se ale nachází poblíž tzv. ekliptiky, která je v mapce vyznačena čárkovanou čarou.
Na vizuální podobu Mléčné dráhy mají zásadní vliv rozsáhlá molekulová mračna – největší gravitačně vázané útvary v Galaxii. Jejich hmotnost se pohybuje mezi sto tisíci a jedním milionem hmotností Slunce, velikost mezi 150 až 1000 světelnými roky a jejich věk zpravidla nepřesahuje sto milionů let.
Najdeme je pouze podél roviny disku Galaxie. Jejich hlavní složkou je molekulární vodík, do kterého je vmíchán neutrální vodík, helium a další prvky pocházející z termonukleárních reaktorů zaniklých hvězd, spojené občas do složitých molekul. Obsahují také drobná zrníčka mezihvězdného prachu.
V průměru existuje v jednom krychlovém kilometru vesmírného prostoru 125 zrníček velikostí srovnatelných s částečkami cigaretového kouře a 10^15 (jedná se o horní index – pozn. autora) atomů převážně vodíku. V rozsáhlých oblacích sice naměříme až tisíckrát vyšší hodnoty – i tak se ale pořád jedná o velmi dobré vakuum.
I když jsou tyto uhlíkové a křemíkové šupinky docela vzácným kořením, právě ony zviditelňují krásu molekulových mračen a dávají tak za vznik temným mlhovinám. Docela účinně totiž rozptylují procházející světlo a stíní tak hvězdy, které se nachází za nimi. Na světlém pozadí Mléčné dráhy tak zřetelně vystupují siluety jejich fantasktních tvarů. Stačí se jenom dívat.
Právě existence plynoprachových mračen je hlavním důvodem nápadné skvrnitosti Mléčné dráhy. Jedním z nejkřiklavějších případů je známá Velká trhlina v souhvězdí Labutě a Orla, která rozděluje Mléčnou dráhu na dva proudy. Jedná se o celý komplex prachových oblaků. Jeho jižní konec je k nám blíže než severní, proto je v Hadonoši Velká trhlina tak široká a naopak v Labuti užší a s ostrými okraji. Současně je mírně skloněna k rovině Galaxie a tak je Mléčná dráha nejjasnější v Labuti na severozápadě od Velké trhliny, zatímco v Orlu na jihovýchodě.
